Pouštět se do nějakých předpovědí budoucnosti je vždy ošemetné, zvláště pak v tak dynamickém oboru, jako jsou telekomunikace. Ale minimálně posledních dvacet let bylo všem jasné, že přijde den, jako byl čtvrtek 18. června 2021. Do malé vesničky se sjedou televizní štáby a novináři, naštěstí ne kvůli nějaké katastrofě, ale aby sledovali rozebírání posledního veřejného telefonního automatu neboli telefonní budky.
Podle toho, jaký k této události zaujmete emocionální postoj, lze poměrně přesně odhadnout, kolik vám je let. Ti nejmladší budou mít zřejmě problém pochopit, co to veřejný telefonní automat vůbec je a proč by měl někdo vůbec potřebu dělat něco tak příšerně nehygienického jako sahat na sluchátko, na které někdo ještě před chvíli intenzivně prskal. Začneme tedy hezky od začátku...
Telefon pro každého
Nepamětníkům by se mohlo zdát, že úkolem budek bylo zajištění mobility účastníka. Zkrátka, když nejste v dosahu svojí pevné linky, tak můžete alespoň provádět odchozí hovory i na svých cestách. Skutečnost je však mnohem prozaičtější – telefonní budky měly zprvu zajistit vůbec nějaký přístup k telefonování.
Zatímco v předválečné éře byly telefony spíše luxus a technologický výstřelek kvůli jejich modernosti, v období socialismu nebylo zase pro podobné luxusní výstřelky místo – a když mluvíme o luxusu, máme na mysli bytovou pevnou linku. Nehledě na to, že by lidé mohli tento prostředek využít k šíření nějakých „závadových“ myšlenek. Někteří si to ještě pamatují, nebo se můžete zeptat rodičů. Zřízení pevné linky byla záležitost na několik let a bez zaručeného výsledku.
A dnes? Nejlevnější telefon stojí tři stovky, v bazaru stokorunu a SIM karty operátoři v podstatě rozdávají. Bezdomovec nemá zubní kartáček, ale telefon dozajista ano.
Mobil + budka = kamarádi
První budka se v Praze objevila v roce 1911, od té doby jejich počet neustále rostl, až dosáhl vrcholu v roce 2000. Jak naši zkušení čtenáři vědí, to je devět let poté, co se u nás objevily první telefony. Tou dobou už byla operátorská trojka kompletní a mnozí si určitě vzpomenete na tu euforii, kdy každé Vánoce kolabovala mobilní síť pod náporem nových aktivací.
Přesto to pro telefonní budky neznamenalo okamžitou smrt. Cena za volání z předplacených karet byla vzhledem k příjmům tak vysoká, že si každý šetřil kredit jako oko v hlavě. Mobil tak pro mnohé fungoval jako pager. Stačilo prozvonit, což byl signál, že se má jít telefonovat z pevné na pevnou (linku), což bylo výrazně levnější než volání na mobil nebo z něj.
Přesto byl úpadek budek nezadržitelný. Kdyby se vše řešilo pomocí neviditelné ruky trhu, pak by tu budky nebyly už nějaký ten rok. Stát se je však rozhodl podporovat coby univerzální službu, takže je měl operátor povinnost umisťovat do sídel o určitém počtu obyvatel. Samozřejmě to bylo ospravedlňováno tím, aby si „i babička z malé vísky mohla zavolat hasiče“, ale s odstupem je vidět „dinousauří“ uvažování státní správy, která podporuje zastarávající technologie, zatímco těm moderním spíše hází klacky pod nohy.
Budka jako symbol
I navzdory tomu, jak se dnes může telefonní budka jevit archaicky, má nezastupitelné místo v dějinách 20. století, což je vidět například na filmech. Vedle toho, že existuje film Telefonní budka, který se v ní celý odehrává, je můžeme vidět i v tak „high-end sci-fi“, jako je Matrix, kde slouží pro přechod mezi různými úrovněmi reality.
A to není nic proti příběhům, které píše samotný život. Kupříkladu počátky hackingu a crackingu v podobě „práce“ Kevina Mitnicka. Ani domácí tým se nenechal zahanbit a tu a tam se objevila zpráva, že někdo zase nakrmil telefonní automat kovovými podložkami v ceně pár halířů.
Ale tohle všechno už je minulost. A co přinese budoucnost? Kdo ví, třeba si za sto let budou naši potomci číst o vypínání poslední BTS.
