Máte ICQ a pamatujete si jeho číslo
92132813 . To není stav mého bankovního konta, ale ICQ číslo, s jehož pomocí jste se se mnou mohli spojit. Vrylo se mi do paměti stejně tak jako telefon, protože jednu dobu bylo skoro stejně důležité. Je zajímavé, nakolik tento globálně spíše minoritní messenger dominoval právě v českých zemích. Na přelomu století to byl de facto standard pro danou formu komunikace. Navíc s jedním zajímavým sociálním aspektem – čím dříve jste si zřídili účet, tím nižší bylo vaše ICQ číslo a tím větší jste byli pro ostatní guru.
Nic ale netrvá věčně a občasná nespolehlivost spojená s nepříliš šťastným vývojem oficiálního klienta poslala ICQ do věčných lovišť. Množství používaných programů a protokolů se mezitím natolik rozdrobilo, že pro komunikaci se čtyřmi lidmi potřebujete pět aplikací, ale to už je jiný příběh.
Umíte v MS-DOSu
DIR. CD GAMES. DIR. CD PRINCE. DIR *.EXE. PRINCE.EXE. Kdo hádá, že jsem právě u neznámého počítače zjistil seznam nainstalovaných her a vybral si z nich Prince of Persia, dostává malé bezvýznamné plus. A může se při tom kochat vzpomínkami na dobu, kdy ovládal počítač skrze příkazovou řádku jako nějaký hacker.
I když čistý MS-DOS záhy nahradily grafické nadstavby jako M602 nebo Volkov Commander a posléze různé varianty Windows, znalost základních příkazů se hodila v momentě, kdy se počítač dal spustit jenom do nouzového režimu, který nebyl grafický. A obyčejná záchrana důležitých dat z disku pak opět vypadala jako práce Mr. Robota ve stejnojmenném seriálů.
Nakonec už jste si jenom mohli užívat nostalgii při instalaci DosBoxu a starých her, ale i ty si dnes můžete zahrát přímo v prohlížeči. Takže nezbývá nic jiného než vzpomínky na dobu, kdy jste ovládali operační systém, a ne on vás.
Vypalovali jste cédéčka
Jak moc byla schopnost nahrát na jedno médium až 650 MB dat v domácích podmínkách, to oceníme až při zpětném pohledu na úplný začátek. Pro dokreslení přidávám jednu neověřitelnou historku z počátků pálení v Čechách z jedněch nejmenovaných vysokoškolských kolejí na jednom nejmenovaném pražském kopci:
„Byla to asi první vypalovačka v Česku. Museli jsme si pro ni zajet až do Mnichova a vlastně jsme ani pořádně nevěděli, co s tím. Ukázali jsme to pár kámošům, zvěsti se začaly šířit a za chvíli jsme museli dělat na vypalování pořadník. Pálilo se úplně všechno – Windowsy, Oficcy, další programy a nakonec i hudba. Před Vánocemi jela vypalovačka non-stop, střídalo se u ní několik lidí na směny a taky jsme měli připravený záložní počítač. Nakonec umřela ani ne po půl roce provozu, za tu dobu se však mnohonásobně zaplatila. Kupovat další však nemělo cenu, protože tou dobou už ve stejném režimu jelo několik dalších vypalovaček.“
CD-R dostalo do popředí otázku softwarového pirátství a vůbec proměnilo celý sektor k nepoznání. Jak ale narůstalo připojení k internetu, zlevňovaly externí disky a flash paměti, začala se cédéčka a později i dévédéčka vytrácet. Pak stačilo jen pár zpráv o tom, že vypálená data zdaleka nepřežijí několik desítek let, jak se tvrdilo, a nad touto technologií se začínala zavírat voda.
Měli jste vibrační náramek
Vibrační vyzvánění dnes každý považuje za naprostou samozřejmost i v těch nejlevnějších telefonech. Na úsvitu GSM éry, tedy v druhé polovině devadesátých let, to ale zdaleka neplatilo. Některé telefony postrádaly vibrační motorek kvůli ceně, jiné zase z důvodu složité konstrukce. Ať tak či onak, je to funkce, bez které se obejdete jen těžko. A tak se záhy objevilo náhradní řešení.
Protože byl Bluetooth v té době stále sci-fi, fungovaly původní náramky na principu detekce rádiových vln typických při sestavování hovoru. Něco jako když uslyšíte charakteristický zvuk v reproduktorech. Fungovalo to dobře až do té doby, než měl telefon skoro každý.
Zajímavé je, jak se historie opakuje. Dnešní smartphony sice vibrační vyzvánění nepostrádají, jejich velikost ale znemožňuje jejich nošení na těle. A tak nezbývá než si k telefonu dokoupit nějaké ty hodinky nebo aspoň náramek, abyste nepřišli o důležitý hovor v hlučném nebo naopak tichém prostředí.
Měli jste pager
Malá krabička velikosti větších zápalek na vašem pásku zapípá, přičemž se na jejím displeji ukáže krátký vzkaz nebo pouhé telefonní číslo, takže musíte na dané číslo zavolat a zjistit, co se děje. Pokud takový výjev uvidíte v nějakém starším americkém filmu, pak asi budete dumat nad tím, co se tam děje. U nás totiž pagery přišly relativně pozdě, takže se nikdy masově nerozšířily. Přesto právě ony vyšlapaly cestičku pro pozdější masové rozšíření mobilů.
Líbí se vám zvuk modemu a jehličkové tiskárny
Když si někdo později narozený poslechne tyto dva zvuky, bude je asi jen těžko přiřazovat k nějakému konkrétnímu zařízení. Technicky vzato jsou to pazvuky, na kterých není nic krásného. Tedy až na vzpomínky, kdy jste si vytiskli svou první stránku, nebo jste se poprvé připojili k internetu.
Pamatujete si čísla, místa...
Pamatuji si naše první číslo na analogovou telefonní linku někdy na konci osmdesátých let. Z té doby mi také zůstalo v hlavě pár čísel na kamarády a rodinné příslušníky, kterým se často volalo. Bylo to totiž jednodušší si je zapamatovat, než je lovit z tlustého telefonního seznamu či někde z notýsku.
Jakmile ale přišly telefony s pamětí, tato schopnost začala být čí dál vzácnější. Schválně, dali byste dohromady z hlavy čísla svých nejbližších? A jak byste jim volali, kdybyste zrovna neměli po ruce mobil?
Podobný efekt můžeme pozorovat i u dalších věcí, se kterými nám nyní pomáhá smartphone. Pokud jste se na nějaké místo dostali bez jeho pomoci, patrně si budete cestu pamatovat hned napoprvé. Pomocí navigace ale budete potřebovat více pokusů. Takových úkazů, kdy je jsou telefony chytřejší, ale jejich uživatelé hloupější, bychom určitě našli více.
