Poslední dva roky jste si mohli být prakticky jistí, že na vás po otevření libovolného média „vykoukla“ pandemie se svým přehledem nakažených, hospitalizovaných a hlavně reprodukčním číslem. V posledních pár měsících však toto téma nahradila inflace: namísto reprodukčního čísla se sleduje meziroční nárůst spotřebitelských cen v procentech, každý má naprosto jasnou představu, jak s tím bojovat a proč to ostatní dělají špatně. Všichni však s napětím očekávají nová čísla a stejně jako u koronaviru čekají, až „opadne vlna“.
Zatím to vypadá, že čeští mobilní operátoři zůstanou stranou, snad proto, že nechtějí znovu rozvířit kal usazený na dně malého českého rybníčku jménem specifický trh. Zatím tedy spíše velkoryse rozdávají data na léto, ale ti odvážnější už zkoušejí sondovat, jak budou zákazníci reagovat na nějaké to zdražení.
Všudypřítomné zdražování, tedy i pomíjivá hodnota peněz, v této souvislosti dává podnět k úvahám, jestli se něco takového netýká i dat. Dalo by se namítnout, že na rozdíl od peněz jsou to přesně matematicky definované veličiny. Jeden bit, jeden bajt, kilobajt, megabajt a tak dále... Stačí jen trochu zavzpomínat a hned vidíme, jak se naše vnímání mění. S prvními „datovými přenosy“ jsem začal jako kluk, který měl podobně jako spousta jiných svoji dobře hlídanou krabičku s disketami. Deset kousků po 1,44 MB znamenalo neuvěřitelných 14 megabajtů, s dobrou kompresí klidně i něco ke dvaceti. To v éře MS-DOSu a jeho nenáročných programů znamenalo značnou část programové výbavy tehdejšího PC, včetně her.
A dnes? 20 MB vám během sekundy zmizí v okamžiku, kdy se nějaká aplikace na pozadí rozhodne aktualizovat – a to jenom kvůli opravě chyb, které v ní programátoři nechali. Je tak nasnadě, že naše vnímání množství dat se s rozvojem technologií prudce mění. Obvykle se tak děje skokově: nejdříve nechápete, na co ostatní potřebují tarify s gigabajty dat, když vám stačí jen pár set megabajtů, ale to jen do chvíle, kdy si oblíbíte nějakou online službu.
Jak z toho ven?
Je tak nasnadě, že datová inflace je individuální, stejně jako ta skutečná. Pokud například jezdíte do práce na koloběžce, kterou si nabíjíte ze solárního panelu, je pro vás ono „magické procento“ úplně jiné než pro majitele auta a tak dále. I u dat má každý nějakou možnost, jak ušetřit. Může zkusit vyjednávat nebo se uskromnit a přebíhat od Wi-Fi k Wi-Fi.
Ty nejzranitelnější se pak snaží chránit stát. Kupříkladu často zmiňovaná valorizace důchodů je odvislá od výše inflace a zcela automatická podle zákona. Není tak potřeba čekat na libovůli politiků, kteří se rozhodnou přidávat jen před blížícími se volbami. Moc by se mi líbilo, kdyby něco podobného existovalo i u mobilních operátorů. Kupříkladu každý rok proporčně víc dat k datovému balíčku. Nebo alespoň v době příchodu nových technologií. Vždy je mi totiž strašně k smíchu, když operátoři inzerují „nejrychlejší síť poslední generace“ a jedním dechem k ní nabízejí tarify, kde vám na vyčerpání datového objemu stačí jen pár sekund, a to doslova.
Sami ale všichni dobře víme, jaká je to hloupost. Neexistuje síla, která by operátory k něčemu takovému donutila, stejně jako skutečnou inflaci mohou všichni jen brzdit. A tak můžeme jenom vzpomínat na doby, kdy nám k zábavě stačily kilobajty a megabajty dat, nebo na chvíle, kdy jste se do hospody mohli vydat s dvacetikorunou v kapse.
