Česko je Wi-Fi velmoc. V tom má paní ministryně bohužel pravdu

Nebudeme si zase stěžovat, že jsou u nás mobilní data drahá, ani rozebírat proč. Každý na to má svůj názor, včetně paní ministryně, i když možná podobný poklad nebyl z její hlavy. Nicméně fakt, že Češi jsou (vedle jiných dovedností) i mistři v budování Wi-Fi sítí, je zajímavý postřeh, který si zaslouží komentář.

Přečtěte si také

Kdo může za drahá mobilní data? Podle ministryně zřejmě zákazníci

To, jakým způsobem a kdy jste začali chodit na internet, vás do jisté míry poznamená na zbytek života. Třeba já se dodnes nemůžu zbavit (zlo)zvyku, že pročítám titulky webů, články si načítám do oken na pozadí a vrátím se k nim až posléze. Jestli to máte podobné, pak jste na internet začali chodit už v době vytáčeného připojení, které bylo účtované po minutách. Tento pravěk trval nepřirozeně dlouho, hlavně kvůli státem posvěcenému monopolu Českého Telecomu. Tomu taková situace náramně vyhovovala – peníze se sypaly skoro za nic, protože nebylo potřeba soupeřit s konkurencí jak v cenách, tak v rychlosti zavádění nových technologií.

Historie seslala na český národ nejedno příkoří, což má i svou pozitivní stránku, protože Češi se tak naučili podobným nezdarům osudu čelit způsobem sobě vlastním. Třeba když vezmete technologii původně zamýšlenou pro pokrytí vnitřních prostor a připojení mobilních zařízení a s pomocí směrových antén a další infrastruktury s ní zasíťujete půlku vesnice.

Přečtěte si také

GLOSA: Proč nás operátoři nechtějí pustit k datům?

Opakující se historie se vrátila i v době nástupu mobilních telefonů s operačním systémem a fotaaparáty. Jakmile se totiž snažíte posílat cokoli více než jen prostý text, přes EDGE už to smysluplně neprotlačíte. Kolem roku 2005 by se i našli lidé, kteří by si rychlejší sítě rádi zaplatili, jenomže ony jaksi nebyly. Operátoři už tehdy jeli svůj kartel, který se raději rozhodl vydělávat dividendy pro zahraniční vlastníky, a to vše za tichého přihlížení státních regulačních orgánů.

A tak nastalo velké budování Wi-Fi sítí číslo 2. Občas přináší bizarní obrazy, kdy člověk nevěří tomu, kam všude se dá Wi-Fi ještě nacpat. Veřejné záchodky mají Wi-Fi. Tramvaje mají Wi-Fi. Pouliční lampy mají Wi-Fi. Zastávky metra a lanovky mají Wi-Fi. Lidé v restauracích říkají místo „dobrý den“ „heslonawifinku“ a když ho nedostanou, jdou raději pryč. Komunální politici už neslibují chodníky nebo školky, ale Wi-Fi. Na zastávkách, v parcích, v podchodech, v nadchodech…

Přečtěte si také

Neomezená data*) aneb Proč to dělat jednoduše – Glosa

Je to přesně to specifické české prostředí, kterým se mnozí tak rádi ohánějí. Namísto přímého boje se zvolí cesta pasivního odporu, vnitřního exilu a podobně bizarních řešení. Doufat, že se to někdy změní, nemá smysl. Můžeme už jen věřit v to, že Wi-Fi snad nemá v dlouhodobém horizontu nějaké negativní následky na zdraví. Protože to by pak byli Češi prvními adepty na vyhynutí.