Musím se vám s něčím svěřit. Žárlím na svou jmenovkyni Věru Pohlovou. I když do mediálního prostoru pronikla pouhými dvěma větami o „zákazu počítačů a internetů“, jejich údernost a zdánlivě jednoduché řešení složitého problému si vydobylo nesmrtelnost.
Asi stárnu, protože mi je její výrok s postupem času čím dál tím sympatický. Jde o to, že internet se pomalu tlačí i tam, kde nemá co dělat. Kupříkladu takový poslední výpadek Garminu. Dáte za hodinky měsíční výplatu a ony si pak fungují podle toho, jestli někde na druhém konci světa běží nebo neběží nějaký počítač. Kdyby šlo o pokročilé funkce, jako je synchronizace mezi nejrůznějšími službami, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ale mnozí uživatelé si stěžovali, že výpadek služeb omezil i základní funkce hodinek.
To ale není jediný případ. Máslo na hlavě má prakticky kde kdo, největší a nejzkušenější hráče nevyjímaje. U sociálních sítí nebo zákaznických systémů by to bez internetu nešlo, ale pije mi krev, kdy se dostanu do následující situace. Chci si zahrát legálně koupenou hru, kterou mám staženou a nainstalovanou, ale namísto toho se dívám jen na točící se kolečko, protože nějaký filuta v Rockstaru nebo Ubisoftu zapomněl zaplatit za doménu nebo otevřel zavirovanou přílohu.
Otázkou už tak není soukromí, toho už jsme se dobrovolně vzdali, ale spíš samotná funkčnost.
A to se nám tady rozmáhá takový nešvar… Koupíte si zubní kartáček, robotický vysavač nebo žárovku – a necháte se zlákat nápisem smart na krabici. Pak musíte „pro plnou funkčnost výrobku“ stáhnout aplikaci, propojit ji s Google nebo Facebook účtem, popřípadě vyplnit nejeden osobní údaj. Pokročilí uživatelé se pak v administraci firewallu mohou kochat tím, jak na zahraniční servery začnou proudit data. V lepším případě někam za Atlantik, v horším případě do Číny.
Číst EULA nemá smysl. Buďto jste právník a neporozumíte technickým věcem, nebo jste programátor a ztratíte se v moři právnické hantýrky. A i kdyby se snad našel někdo s titulem a dlouhou praxí v obou oborech, dozvěděl by se akorát, že firma může klidně způsobit konec světa a uživatel je povinen to strpět.
Otázkou už tak není soukromí, toho už jsme se dobrovolně vzdali, ale spíš samotná funkčnost. Protože přestává být jasné, kde končí produkt a začíná služba. Přitom nemusí jít jen o hackerské útoky – firma může zkrachovat nebo se dostat na černou listinu, nebo… Možností je spousta a v podstatě se tak jedná o dokonalé kazítko.
Z útoku na Garmin by si tak měla vzít ponaučení nejen samotná firma, ale i její konkurence. Tedy pokud jejím cílem není samotné dolování dat se záměrem zpeněžení. To je pak každá rada drahá.
