Musím si jako obvykle postěžovat. Nestíhám. To asi cítíme všichni, lidé v médiích pak obzvláště, a to i přesto, že většinu z nich už nestraší monstrum zvané uzávěrka. To je z pohledu události, kdy Elon Musk koupil Twitter a začal v něm úřadovat, vlastně jedině dobře. Nejenže se ten příval informací nedá pobrat, ale vlastně ani nijak srozumitelně převyprávět.
Musk chtěl sociální síť koupit a pak si to rozmyslel, pak ještě jednou. Zatímco na podobné tahanice by se dalo dívat jako na běžnou taktiku vyjednávání o ceně, stejně zmatečný přístup doprovázejí i první kroky. „Modrá nálepka“ má nejdříve stát dvacet dolarů, pak jenom osm, nejdříve má nahrazovat oficiální ověření, pak zase ne. Podobný zmatek doprovází nejen produktovou, ale i personální politiku, kdy hromadné propouštění následují prosby o návrat, zatímco je všem ostatním vyhrožováno tím, že firmě hrozí bankrot.
Když k tomu přidáme možná na první pohled nedůležité a stejně zmatečné rozhodování v oblasti toho, co s parodickými účty, dostáváme zhruba obrázek toho, co se nyní v Twitteru děje. Jistě, podobné převzetí takových velkých firem není nikdy jednoduché, ale víte co se říká: špinavé prádlo se pere doma.
Mohlo by se zdát, že podobný zmatek je jen výsledkem excentrické povahy nového majitele, který si v podobném marasmu libuje, protože vzniklá změť mu lépe pomůže prosadit své zájmy. Ale když se na dnešní svět podíváme trochu globálněji, vidíme všude totéž. A nemusíme ani chodit daleko: vezměte si například, jak české vlády (bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci) řeší nejrůznější krize. Zasypávají nás nejrůznějšími nápady a nařízeními, které se postupně vyvíjejí a odporují si. A je jedno, jestli jde o nový virus nebo nedostatek plynu.
Když někdo rychleji mluví, než myslí
Samotný Twitter za to nemůže, i když je to asi nejlepší ukázka toho, jak může kdokoli říct cokoli, a ovlivnit tím nesmírné množství lidí. A něco uvnitř nebo zvnějšku ho nutí se neustále vyjadřovat. Když už mluvíme o politice, v době, kdy si ještě politici spravovali své účty na sociálních sítích sami, byla oblíbenou kratochvílí honba a veřejné ostouzení těch, kteří „něco plácli“. Třeba ministra dopravy, který si stěžoval na zpoždění vlaku při výjezdním zasedání vlády, zatímco o kus dál na přejezdu ve Studénce umírali lidé.
Jak je tento přístup nejen pro politiku devastující, to ukazuje úplně první díl legendárního Černého zrcadla. Tamní smyšlený premiér dospěje do docela nezáviděníhodné situace jenom proto, že věří tomu, že musí něco říct a udělat, a to nejlépe hned. Zčásti ho k tomu tlačí média a veřejnost, ale on jim ochotně vychází vstříc.
Nemusím říkat/sdílet všechno, co si myslím.
Možná trochu jednodušší, ale o to údernější ponaučení nám přináší další kinematografická legenda, a to český film Samotáři. Postava skvěle zahraná Jiřím Macháčkem zde po sérii peripetií dochází k prozření, že „nemusím říkat všechno, co si myslím“. Stačí jen zaměnit sloveso „říkat“ za „sdílet“ a příklad z toho si můžeme vzít my všichni, nejenom Elon Musk.
