V srpnu, přesně před 20 lety, vydala americká pobočka společnosti T-Mobile tiskovou zprávu, ve které informovala o novém zařízení, které se dostane do nabídky operátora, modelu Sidekick 2, který přímo navazoval na originální a legendární Sidekick z roku 2002.
V dnešní době bychom řekli, že šlo o prebriefing či pre-launch event, protože Sidekick 2 měl na trh vstoupit až na podzim. Tehdejší akce proběhla ve velkém stylu, na červeném koberci a s účastí celebrit. K Sidekicku se vyjádřil například i Tony Hawk: „Nemohu žít bez mého Sidekicku, beru ho všude s sebou. Umožní mi odpovídat na e-maily v reálném čase, místo toho, abych se vrátil domů a odpovídal na 100 různých zpráv,“ uvedl tehdy známý skateboardista.
Vyjádřil se i hudebník, komik a herec Nick Cannon: „Bez T-Mobile Sidekicku bych nevěděl, jak fungovat,“ uvedl Cannon a dodal: „udržuje to obchod v kondici“.
Jak to celé začalo?
Že si Sidekick povrchně spojujete jen s americkým T-Mobilem, případně s americkými pubertálními komediemi? Částečně máte pravdu, ale celé je to mnohem komplikovanější. Nadneseně by se dalo říct, že Sidekick má duši Androidu, ale i Applu.
Píše se rok 1999 a zakládá se společnost Danger Research, Inc. Za ní stojí tři spoluzakladatelé: Joe Britt, Matt Hershenson a Andy Rubin, tři bývalí zaměstnanci společnosti Apple, Inc. Ano, „ten“ Andy Rubin, který stál jako jeden ze spoluzakladatelů u zrodu společnosti Android, Inc., kterou následně odkoupil Google za zhruba 50 milionů dolarů, započal svou kariéru ve společnosti Apple. Pokračování pohádky jménem Android, Inc. netřeba představovat. Od roku 2008, kdy byl představen vůbec první smartphone se systémem Android (HTC Dream, prodáván též jako T-Mobile G1), je aktivních několik miliard zařízení s tímto systémem.
Zpět ale k Danger Research, Inc., ve které Rubin strávil zhruba 4 roky. Nejpozoruhodnějším zařízením, za kterým tato společnost stojí, je zcela jistě telefon Danger Hiptop. Že nevíte, o co jde? Ale víte, jde o T-Mobile Sidekick, avšak se svým původním názvem. Označení Hiptop mělo odkazovat na místo, kde se měl telefon dle záměru společnosti nosit – v pouzdře za opaskem. Největší slávu si zařízení zažila v USA a Austrálii, ale podívala se i do Kanady, z evropských trhů zmíníme Velkou Británii a Německo. Zde se však prodávaly jen některé modely.
Výjimečný hned od zrodu
První Sidekick (Danger Hiptop) z roku 2002 byl úplně prvním telefonem, který byl neustále připojen k internetu kvůli nepřetržité synchronizaci dat. Ano, šlo o obdobu dnešního cloudu. Uživatel nemusel přemýšlet nad pravidelnou synchronizací e-mailů, kontaktů, poznámek a dalších souborů. I to byl důvod, proč se T-Mobilu tento koncept tolik zamlouval. S nepřetržitým přístupem k internetu se pojí i pravidelné platby za mobilní služby a T-Mobile tak mohl snadněji obhájit dvouleté kontrakty.
T-Mobile Sidekick byl sice povedeným telefonem s moderními funkcemi, ovšem jen to na úspěch nestačilo. Opravdovým trendem se stal až v roce 2003, kdy T-Mobile poprvé vytáhl červený koberec, aby představil speciální barevné varianty svého Sidekicku. Na akci dorazily i celebrity, například Lindsay Lohan a Paris Hilton. Ano, účast celebrit stačila, podobně jako dnes fungují influenceři. Celebrity se začaly nabalovat, svůj Sidekick si pochvaloval i Snoop Dogg, Demi Lovato nebo třeba Kim Kardashian. A hvězda byla na světě, hardwarová po boku těch z masa a kostí.
Co jste o zařízeních Sidekick možná nevěděli?
- Různé funkce pro různé operátory: Sidekick se dostal i do nabídky jiných operátorů, kupříkladu operátor SunCom (USA)/Telstra (Austrálie) prodával Sidekick 2 s podporou MMS, americký T-Mobile tuto funkcionalitu nabídl až o několik let později.
- Sharp dlouho, ale ne stále: první generaci Danger Hiptop vyráběla společnost Flextronics, model Sidekick 4G vyráběl Samsung, zbylé modely (tedy naprostou většinu) vyráběl Sharp.
- Pant s patentem: displej otočný o 180 stupňů byl uchycen na pantu, který si společnost Danger nechala patentovat.
- Černobíle i barevně: první generace měla černobílý displej, ovšem za dobu své životnosti dostala revizi s barevným displejem – verze s barevným displejem se dostala i do nabídky dalších operátorů (například do nabídky operátora e-plus pod označením Hiptop).
- Fotoaparát zde: dokonce i první generace Danger Hiptop měla fotoaparát – ne integrovaný, ale dal se připojit skrze 3,5milimetrový jack konektor. Toto příslušenství fungovalo i u první verze s černobílým displejem.
- Něco jako Always-On: až do verze LX měly zařízení Sidekick transflexní displej, který byl viditelný i s vypnutým podsvícením – čím více světla na displej dopadalo, tím lépe byl čitelný, Sidekick tím lépe hospodařil s kapacitou baterie.
- Není reproduktor jako reproduktor: reproduktor prvního Danger Hiptop byl určen jen pro přehrávání zvuků, u hovorů aktivovat nešel.
- Limitky: Sidekick 2 měl limitované edice Juicy Couture Edition (růžová) a Mister Cartoon Edition (černá), Sidekick 3 měl limitované edice Diane von Fürstenberg, Lifted Research Group, Dwyane Wade a All-Star Game, Sidekick LX nabízel limitovanou edici Tony Hawk. Došlo i na další varianty, napříč nabídkou různých prodejců a operátorů.
- Video až později: první Sidekick, který uměl nahrávat video, byl Sidekick LX Tony Hawk, který byl představen v roce 2008.
- GPS a sociální sítě nakonec: a to doslova – první Sidekick s GPS byl zároveň ten poslední pod taktovkou společnosti Danger, model LX 2009. Nabízel i aplikaci pro navigaci, stejně jako nativní podporu sociálních sítí (Facebook, Twitter, MySpace) – díky tomu se oznámení z těchto aplikací plně integrovala do systém ových hlášení.
Dostáváme se k druhé generaci, se kterou jsme dnešní povídání začali. Vzhledem k úspěchům první generace nebylo překvapením, že druhá generace, Sidekick 2, měla start přeci jen snazší. Tedy až do února roku 2005, kdy přichází první vážný problém. Ze Sidekicku 2 Paris Hilton byla odcizena data, která čítala kontakty, poznámky, ale také citlivé fotografie. Netrvalo dlouho a materiál se začal objevovat online. Odcizit data se povedlo právě díky službě neustálé synchronizace dat, kdy útočníkovi stačilo přesvědčit zaměstnance T-Mobilu a získat tak přihlašovací údaje do databáze kontaktů. Z té si našel číslo, resetoval heslo a získal tak vzdálený přístup.
I přesto, že samo zařízení za únik dat nemohlo, ale šlo o chybu jednotlivce, očekávalo se, že se to na prodejích Sidekicku podepíše. Opak byl ale pravdou. Sidekick i po této aféře získal nástupce, a to hned několik – ikonický Sidekick 3 z roku 2006, který měl i limitované edice (Diane von Fürstenberg, LRG, Dwyane Wade), levnější Sidekick iD z roku 2007 pro mladé a dále pak Sidekick LX, který byl představen ve stejném roce. Následoval Sidekick 2008 a Sidekick LX 2009. Mimo první generaci, za všemi uvedenými zařízeními stojí společnost Sharp, která je pro společnost Danger a T-Mobile vyráběla – ten úplně první měla na svědomí společnost Flextronics.
Jak šel čas se zařízeními Sidekick?
| Licence | Prodáván pod názvem | Rok vydání | Výrobce | Operační systém |
|---|---|---|---|---|
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick | 2002 | Flextronics | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick 2 | 2004 | Sharp | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick 3 | 2006 | Sharp | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick ID | 2007 | Sharp | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick LX | 2007 | Sharp | DangerOS |
| Danger Research, Inc./Motorola | T-Mobile Sidekick Slide | 2007 | Motorola | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick 2008 | 2008 | Sharp | DangerOS |
| Danger Research, Inc. | T-Mobile Sidekick LX 2009 | 2009 | Sharp | DangerOS |
| Samsung | T-Mobile Sidekick 4G | 2011 | Samsung | Android |
Pokud opustíme originální otáčecí displej, do výčtu by se měla dostat i Motorola Q700 (Sidekick Slide) z roku 2007 a úplně poslední zástupce modelové řady Sidekick, T-Mobile Sidekick 4G z roku 2011. Za tím už stál Samsung, Sidekick měl operační systém Android, takže se společností Danger už nic společného neměl. A proč vlastně ta změna operačního systému?
Pro účely článku jsme zajistili první tři generace T-Mobile Sidekick (Danger Hiptop), již brzy se můžete těšit na podrobnější ohlédnutí!
Definitivní hřebíček do rakve
Rok 2008 byl pro společnost Danger přelomový, a to kvůli akvizici společností Microsoft. Ten za Danger zaplatil zhruba 500 milionů dolarů. Ve stejném roce byla zařízení Sidekick označována jako ta nejvíce kradená zařízení v USA.
Bývalí zaměstnanci Dangeru byli začleněni do divize Mobile Communications Business (MCB) společnosti Microsoft, kde se podíleli na připravovaném Project Pink, výsledkem čehož měl být produkt Kin. Kvůli žalostným prodejům se však zařízení na trhu příliš dlouho nezdrželo. Vývojový tým byl začleněn do týmu Windows Phone a Microsoft krátce poté přestal produkty Kin propagovat. Zaměstnanci Dangeru Microsoft opustili již v roce 2009.
Spojení Microsoftu a Dangeru přineslo však ještě jeden problém, který se dotkl majitelů zařízení Sidekick. Na začátku října roku 2009 proběhla porucha serverů (v té době Microsoftem již odkoupené) společnosti Danger, což mělo za následek smazání všech uživatelských dat ze zařízení Sidekick. Uživatelé tak přišli o své kontakty, e-maily, fotografie, poznámky, zkrátka vše, co se se servery synchronizovalo. V té době byla možná i záloha manuální, do počítače, toho však mnozí nevyužívali, aplikace byla placená (zhruba 250 Kč), navíc neuměla zálohovat vše. T-Mobile v dopise ze dne 10. října své předplatitele informoval, „že se s největší pravděpodobností data obnovit nepodaří“.
„Na základě nejnovějšího hodnocení obnovy systémů společnosti Microsoft/Danger vás nyní musíme bohužel informovat, že osobní informace uložené ve vašem zařízení – jako jsou kontakty, záznamy v kalendáři, seznamy úkolů nebo fotografie – již na vašem Sidekicku téměř jistě nejsou. Data byla ztracena v důsledku selhání serveru ve společnosti Microsoft/Danger. Naše týmy pokračují v nepřetržité práci v naději, že objeví nějaký způsob, jak tyto informace obnovit. Pravděpodobnost úspěchu je však extrémně nízká“.
Tehdejší kompenzace vypadaly poměrně směšně – T-Mobile nabídl, že postiženým lidem odpustí poplatek po dobu jednoho měsíce za využívání služby pro synchronizaci dat, někteří z nich získali slevu 20 dolarů na T-Mobile G1 a ti, kteří utrpěli značnou ztrátu, získali rovněž 100dolarový poukaz na nákup u T-Mobilu. T-Mobile rovněž svým zákazníkům umožnil zrušit kontrakt.
T-Mobile reagoval poměrně rychle a již 12. října Sidekick přestal prodávat skrze svůj web s tím, že jsou vyprodaná a instruoval své zaměstnance, jak jednat s postiženými zákazníky a zájemci o Sidekick v prodejnách. 14. října byla podána první hromadná žaloba.
15. října Microsoft uvedl, že se jim data zachránit podaří a následovat bude postupná obnova, ovšem většině se vrátila starší aktualizace, tedy ne nejčerstvější data, která v telefonu měli v době prvního výpadku. V té době používalo zařízení Sidekick zhruba 800-900 tisíc uživatelů a problém se dotkl mnoha z těchto uživatelů, přesná čísla však chybí. Tato aféra se ve své době popisovala jako největší katastrofa v historii cloudových služeb a pro Microsoft byla obzvláště citlivá, v té době se totiž snažil své zákazníky nalákat na cloudovou platformu Microsoft Azure a My Phone. I z tohoto důvodu se tehdejší CEO Microsoftu, Steve Ballmer, snažil informace o problémech mírnit.
Žaloba z roku 2009 byla urovnána v roce 2011, postižení mohli získat dárkovou kartu ve výši 35 dolarů, šek na 17,50 USD (asi 320 Kč), nebo mohli získat až 12 položek ke stažení z obchodu s aplikacemi.
Definitivní konec pro zařízení Sidekick se systémem Danger přišel 2. července roku 2010. V ten den T-Mobile oznámil, že zařízení Sidekick už nebudou dále dostupná. Společnost Danger ve svém prohlášení uvedla, že již nebude přijímat žádné nové aplikace do svého obchodu. Služby spojené se zařízeními Sidekick byly ukončeny o rok později.
Definitivní konec to byl pro Sidekick, jak jsme jej znali, ovšem ne pro jeho schránku. V Kanadě začal operátor Mobilicity v roce 2010 prodávat zařízení Mobiflip, v USA se v roce 2011 zase objevil Sharp Jump. Obě zařízení byla původními Sidekick LX 2009 (PV300G/GC), měla stále systém společnosti Danger, avšak upravenou verzi – systém už nebyl závislý na žádné externí službě pro zálohování dat, odstraněn byl původní obchod s aplikacemi, e-mailový klient, webový prohlížeč, ale i původní aplikace pro zasílání zpráv.
T-Mobile se Sidekick pokusil vzkřísit ještě v roce 2011, kdy v březnu, spolu se Samsungem, představil T-Mobile Sidekick 4G. Šlo o zařízení s bočním výsuvem, za kterým stál Samsung a měl již operační systém Android, vycházel totiž ze Samsungu Galaxy S. S původními zařízeními Sidekick pod značkou Danger neměl Sidekick 4G nic společného, došlo však na podobné rozmístění ovládacích prvků, Samsung přidal i pár přizpůsobení systému, které připomínalo uživatelské prostředí systému Danger.
Počátky Danger a DangerOS
Sidekick nebyl jen zajímavou schránkou, ve své době šlo o funkcemi napěchované zařízení, které mělo funkce, které dnes považujeme za samozřejmost a se společností Danger si je spojuje jen málokdo.
O zajímavé historii se na serveru Medium.com v roce 2014 rozpovídal i bývalý programátor Chris DeSalvo, světu více známý jako „chris@danger.com“, který se součástí týmu stal v roce 2000. A musím uznat, že chvílemi jde o dechberoucí čtení.
Když se vrátíme na úplné začátky společnosti Danger, pracovali na malém zařízení Peanut ve velikosti pageru, které mělo zobrazovat informace, články a e-maily, ale i reklamy, přičemž k přenosu dat se mělo využívat subnosného postranního pásma FM rádia (na podobném principu dnes funguje iBeacon). Technologie šíření dat však nebyla spolehlivá, chybělo pokrytí, a jen nedlouho poté přišel s obdobnou funkcí Microsoft, Fossil a pár dalších, dnes známá jako funkce Spot. I ta distribuovala data pomocí subnosného pásma. I Spot se zpětně označuje jako selhání, služba byla k dispozici jen na malém počtu domácích zařízeních, vyžadovala předplatné a byla k dispozici jen v Severní Americe.
V té době se ve společnosti Danger změnilo uvažování a díky několika kalkulacím došli k tomu, že namísto udržování mrtvého projektu Peanut mohou investovat své úsilí do zařízení, které bude komunikovat skrze sítě GSM, a to pomocí GPRS. Výhody byly zřejmé, primárně obousměrná komunikace. V té době ještě nebylo zřejmé, co by tím výrobkem mělo vlastně být, protože v té době žádné podobné zařízení (využívající obousměrnou komunikaci k výměně dat) neexistovalo.
Dostáváme se k zařízení Hiptop. Prvnímu zařízení na světě, které bylo neustále připojeno k internetu. Proč Hiptop, už víme, myšlenka toho, že budete zařízení nosit za opaskem, vycházela z toho, že se výpočetní technika změnila z klasického stolního PC k notebookům, následně k Palmtopu a konečně k Hiptop, kdy můžete mít zařízení neustále u sebe, přesto nepřijdete o žádné informace.
Inspirací tehdy bylo BlackBerry. Tehdejší BlackBerry fungovalo přes pagerové sítě, vyžadovalo však speciální hardware od RIM a prodávalo se výhradně podnikové sféře. V této době bylo obvyklé, že pokud jste chtěli data ze svého PDA zařízení stáhnout, museli jste přejít do režimu přenosu dat a poté provést synchronizaci. První prototyp Hiptopu byl neustále připojen. První prototyp nesl označení Paperback a více než cokoli jiného připomínal přerostlou kalkulačku, avšak s plnohodnotnou QWERTY klávesnicí.
V Danger si vyzkoušeli, že Paperback je v neustálé pohotovosti, a to právě díky GSM sítím a GPRS. Při přenosu dat ze serverů Danger došlo k okamžitému načtení i Paperbackem, čímž byla potvrzena komunikace bez nutnosti cokoli manuálně „stahovat“. Vymyšlen byl i způsob chování, pokud se ocitnete mimo pokrytí – všechny aplikace zařadí své požadavky do fronty ke stažení a automaticky se zpracují poté, co se opětovně přihlásíte k internetu. Tehdy neexistovaly žádné možnosti, které jsou dnes moderní (potažením aktualizujete), takže vše muselo proběhnout automaticky, bez přičinění uživatele.
Dle slov Chrise DeSalva dluží svět poděkování Jeffu Bushovi, který jako první zpřístupnil TCP/IP pracující na mobilním zařízení/mobilním datovém připojení. Jeff později přešel k práci pro Apple, následně pro Palm.
Po Paperbacku přišel prototyp, který už pozdější Hiptopy (Sidekicky) připomínal o poznání více – Danger Navi. Z dnešního pohledu by se dalo mluvit o zařízení, které připomínalo databanku, mělo plnohodnotnou QWERTY klávesnici, podobně rozmístěná ovládací tlačítka. Implementován byl klient AIM (AOL Instant Messenger, Yahoo Messenger, MSN Messenger). Už tehdy byly podporované grafické emotikony, přepínat jste mohli mezi 10 spuštěnými konverzacemi. Perličkou je, že tehdy se nemohla použít celá sada emotikon, protože stále byla chráněná autorským právem SoftBank v Japonsku.
E-mailový klient už tehdy zvládal používat více účtů, podporovány byly protokoly POP a IMAP, e-mailový klient zvládal přílohy, včetně obrázků, problémem nebylo ani základní formátování. Existovaly i aplikace jako kalendář, adresář, seznam úkolů a poznámkový blok. Samozřejmostí byly i pokročilé funkce, jako opakované události v kalendáři, nebo práce ve více časových pásmech.
Velkým milníkem však byla aplikace pro konzumaci webového obsahu – v době, kdy fungoval WAP, umožnil Danger konzumovat celý web (World Wide Web). Díky licenci od AvantGo mohli v Dangeru optimalizovat zobrazení webu tak, aby přesně odpovídal rozměrům displeje původního Hiptopu, tedy bez zkreslení, s komprimací a rekonfigurací zobrazení obsahu, včetně možnosti využívat webové formuláře. V té době bylo inovací i to, že jste nemuseli dosazovat www. před začátek adresy – stačilo zadat apple.com a bylo hotovo. Řekl by si někdo, že to dřív nebylo možné? Asi ne…
Velká práce byla odvedena i na zadávání textu. Klávesnice fungovala i pro zadávání zkratek v textovém editoru, proto zkušení uživatelé klávesnici Sidekicku milovali, ti zkušenější zvládli zapsat až 40 slov za minutu, a to bez jediné chyby. Díky platformě založené na Unicode jste už tehdy mohli využívat spoustu neanglických jazyků – stačilo podržet písmeno a ihned se zobrazila nabídka speciálních znaků, dokonce včetně diakritiky.
Cloudové úložiště (v chápání tehdejší doby) přišlo ruku v ruce s obousměrnou komunikací – pokud jste měli více zařízení Hiptop, jedna změna se automaticky projevila na všech dalších. Ano, něco jako dnes umí iCloud, nebo Google. Roky výzkumu prozradily, že pokud vše necháte na uživatelích, manuální synchronizaci provede zhruba polovina z nich, proto je automatizace tak důležitá. Demonstraci tehdy Danger provedl na veletrhu – na Hiptopu napsal poznámku a telefon rozbil. Následně dal SIM kartu do nového Hiptopu, přihlásil se ke svému účtu a během chvíle se původně zapsaná poznámka objevila v novém zařízení. Ano, i tohle stačilo pro velký potlesk.
Díky neustálé synchronizaci mohl Danger připravit přehledné a hlavně přizpůsobené uživatelské prostředí – tam jste se přihlásili a okamžitě jste viděli vaše e-maily, fotografie, kalendář, poznámky a mnohé další. Všechny aplikace spolu navzájem komunikovaly, tehdejší Hiptopy navíc po spuštění aplikace nechávaly procesy na pozadí po celou dobu, vlastně ani neexistovala možnost jak aplikace vynuceně ukončit.
Hiptopy pochopitelně měly i obchod s aplikacemi (pod značkou Sidekick šlo o aplikaci „Zábava ke stažení“ – v obchodu jste si mohli přečíst popis aplikace, zobrazit snímky obrazovky, pokud jste si chtěli zakoupit vyzvánění, měli jste možnost si poslechnout ukázku. Pokud jste cokoli zakoupili, aplikace se okamžitě stáhla a částka byla přidána k vašemu vyúčtování – žádné speciální účty, ani karty. Velmi zajímavá byla i 24hodinová návratová politika – pokud jste aplikaci do 24 hodin smazali, nebyla vám účtována. Bavíme se o roku 2000–2001, Apple spustil svůj obchod s aplikacemi v roce 2008.
Obousměrná komunikace samozřejmě nebyla zdarma, za neustálé připojení k internetu se tehdy účtovala částka (19,95 USD, v tehdejším přepočtu asi 760 Kč), a to k jakémukoliv hlasovému plánu, který jste tedy u T-Mobile měli. Díky připojení k internetu umožňoval Sidekick i vzdálenou aktualizaci softwaru (OTA), třeba Apple tuto možnost přidal v roce 2011 s uvedením iOS 5, v případě Androidu to bylo možné od roku 2010 s příchodem Androidu 2.3 Gingerbread.
Sidekick byl silný i co se multimédií týká. Kupříkladu jako jeden z prvních využíval vibrační motorek k tomu, aby podpořil přehrávání hudby, to stejné fungovalo při hraní her. Hiptopy si získaly velkou oblibu i u nedoslýchavých uživatelů, a to díky softwarové podpoře TDD (přepis hlasu na text). Celý systém DangerOS byl postaven na linuxovém jádru a díky tomu se velmi rychle množily aplikace, které se objevovaly v obchodě s aplikacemi, ale mohli jste využít i již existujících Java nástrojů.
Veškerá komunikace mezi Hiptopy a servery Danger byla šifrovaná (Blowfish, nebo Twofish se 128bitovým klíčem, poté AES).
Chris DeSalvo rovněž uvedl seznam funkcí, které známe a běžně používáme, ale které Hiptop testoval už na začátku své existence. Zmíníme tři nejzajímavější:
- Where My Dogs At (2001): interní nástroj, předchůdce „Find My“ pro iOS – na mapě se zobrazila poloha vašich přátel se zařízením Sidekick. Telefony tehdy neměly GPS, takže šlo o přibližnou polohu vypočítanou díky základovým stanicím. Pamatujete na službu „Kde je...“ společnosti T-Mobile? I ta (dodnes) umí lokalizovat zařízení na podobném základě.
- Mikroblogování (2002): Hiptopy měly kameru, e-mailový klient a síťové připojení – díky tomu se mohl připravit speciální generátor stránek, do kterého zaměstnanci Danger zapisovali svoje zážitky z daného dne. V roce 2003 se z této možnosti stala regulérní služba – uživateli stačilo poslat fotku a text na konkrétní e-mailovou adresu, která rozpoznala název zařízení a publikovala váš příspěvek v rámci vašeho osobního blogu – nulové nastavení, takový Instagram a Tumblr dohromady. Jak takové příspěvky vypadaly, si můžete prohlédnout díky nástroji Internet Archive Wayback Machine.
- Akce na základě polohy: Jeden z programátorů společnosti Danger vymyslel aplikaci, která zobrazila poznámku jen v případě, že jste stáli na konkrétním místě. Snadno jste si tak mohli nastavit zobrazení poznámky v případě, že například vystoupíte z dopravního prostředku.
Rozhovor s Chrisem DeSalvem
Chris DeSalvo je softwarový inženýr, byl jeden z klíčových členů společnosti Danger, Inc., která vyvinula zařízení Hiptop, známé a prodávané jako T-Mobile Sidekick. DeSalvo hrál v letech 2000 až 2005 významnou roli v návrhu a vývoji softwarové platformy pro tato zařízení, navrhl mimo jiné i IM klienta a napsal většinu kódu pro e-mailového klienta. Mimo své působení v Danger, Inc. pracoval v dalších významných technologických společnostech, například v Apple (1996–2000) a Google (2005–2009).
Chris navrhl a implementoval rámec, na kterém byla postavena aplikace Voxer Walkie-Talkie pro iPhone, která se dlouhou dobu držela mezi nejúspěšnějšími aplikacemi na App Store. Chris je v současné době v důchodu, věnuje se především své rodině. A právě Chris přijal naše pozvání k rozhovoru.
Chrisi, mnoho lidí by jistě zajímala vaše kariéra v Apple mezi lety 1996 a 2000, nebo kariéra v Google mezi lety 2005 a 2009. Nicméně, jak asi očekáváte, mě zajímá období mezi těmito lety, konkrétně roky 2000 až 2005. Pokud jsem správně pochopil váš příspěvek na Medium.com, získal jste práci v Danger během oběda s Joe Brittem, který byl jeden ze tří spoluzakladatelů Danger, Inc. Překvapilo mě, že jste tu práci přijal, aniž byste předem věděl mnoho informací. Je impulsivní chování běžné pro softwarové inženýry, nebo je charakteristické jen pro vás?
Budu mluvit jen sám za sebe. Bylo to moje rozhodnutí, které bylo založené na situaci, ve které jsem se tehdy nacházel. Moje původní práce v Apple byla na systému GameSprockets, podpůrných knihovnách pro vývojáře her. Byla to skvělá práce, udělali jsme opravdu úžasnou práci – lidé ji milovali. Dodnes nikdo nenabídl systém pro konfiguraci joysticku tak dobrý, jako jsme měli my. Každopádně, po akvizici NeXT převzal tehdejší viceprezident softwarového inženýrství v NeXT, Avie Tevanian, stejnou roli i v Apple. Jednou z prvních věcí, které udělal, bylo zrušení všeho, co mělo něco společného s hrami. Myslím, že každý, kdo se dnes podívá na obchod s aplikacemi pro Mac/iOS, pochopí, jak špatné a krátkozraké rozhodnutí to bylo.
V Apple jsem zůstal pracovat na integračním inženýrství pro části MacOS 8 a 9. Většina té práce spočívala ve vytváření speciálních oprav operačního systému, aby fungoval s důležitým softwarem třetích stran, pokud vývojáři odmítli provést úpravy před uvedením na trh. To znamenalo, že jsem primárně opravoval chyby v softwaru Microsoftu, aby správně fungoval s MacOS 8 a 9. Byla to nevděčná a bezduchá práce. Celý den jsem zíral na stránky assemblerového kódu a snažil se zpětně vymyslet funkční řešení.
Jak jsem uvedl v článku na Medium, když se mě Joe Britt zeptal, jestli se připojím, bez váhání jsem to přijal. Dobře jsem věděl, že cokoli, na čem Joe pracuje, bude minimálně zajímavé, a pro inženýra v Apple nebyla žádná práce nudnější než ta, kterou jsem tam dělal.
Dalším důvodem bylo, že mi chybělo pracovat v malém týmu, kde i jednotlivci mohou mít velký vliv. To se v obřích korporacích neděje.
Chrisi, vím, že to možná není otázka přímo na vás, ale věřím, že mnoho lidí, včetně našich čtenářů, by to zajímalo – byl Danger Hiptop specificky navržen pro T-Mobile, nebo jen nejlépe splňoval požadavky na pokrytí?
V raných časech datové komunikace přes mobilní sítě bylo jen málo hráčů a nikdo opravdu nevěděl, co s tím. VoiceStream byla původní americká společnost, se kterou jsme tehdy spolupracovali. Krátce poté zde Deutsche Telekom koupil většinový podíl a přejmenoval ji na T-Mobile. Rozhodnutí spojit se s VoiceStream stálo za našimi investičními partnery. Měli datovou síť, kterou nikdo nepoužíval. My jsme měli zařízení pro datovou komunikaci přes mobilní síť a potřebovali jsme síť. Bylo to dobré partnerství a skvělá spolupráce.
Dnes se výrobci smartphonů zaměřují na to, aby uživatelům s postižením zpříjemnili a zefektivnili práci. Zařízení Danger měla nativní podporu TTY/TDD pro neslyšící uživatele bez potřeby speciálních terminálů. Z dnešního pohledu je to neuvěřitelná funkce. Kdo přišel s tímto nápadem?
Tohle jsem si musel ověřit. Zdá se, že rozhodnutí přidat podporu pro TTY/TDD se událo organicky. Od samého začátku byl Sidekick obzvláště oblíbený v komunitě neslyšících a osob se sluchovým postižením. Jedním z nejvýznamnějších uživatelů byla profesorka lingvistiky na Univerzitě Nového Mexika. Učila tam znakový jazyk a byla zapálenou uživatelkou hiptop.com (platforma pro blogování, která dle mého názoru stále nemá konkurenci). Z její strany přišlo velké množství kvalitní zpětné vazby, posílala spoustu chybových hlášení a byla velkou zastánkyní vylepšení pro uživatele se sluchovým postižením. T-Mobile viděl příležitost oslovit trh, o kterém nikdo nikdy nepřemýšlel – mobilní telefony pro neslyšící. Společně jsme tedy pracovali na přidání podpory pro terminálové textové funkce a zavedli jsme tarifní plán pouze pro datovou komunikaci pro neslyšící uživatele, za cenu 19,95 USD měsíčně, pokud si správně pamatuji.
Svěřil jste se, že bylo zábavné být známý světu jako „chris@danger.com“- dostal jste někdy e-mail od uživatelů Danger Hiptop/T-Mobile Sidekick , který vás opravdu zaskočil? Byl nějaký námět na zlepšení implementován do systému?
Dnes už je těžké si to představit, ale před více než 20 lety lidé většinou neměli e-mail. Nikdy jsem tedy nedostal nic „šíleného“ ze světa venku. Občas jsem dostal technickou přímou zpětnou vazbu od takových ikon jako je Walt Mossberg (americký novinář, pozn. redakce), ale to bylo vše.
Musím přiznat, že mě velmi zaujala jedna z funkcí, konkrétně „Where My Dogs At?“ (předchůdce dnešní funkce „Find My“). Zajímá mě, jak to tehdy fungovalo – museli uživatelé povolit sdílení polohy se svými přáteli, a pokud ano, byli informováni, když někdo měl zájem o jejich polohu? K této funkci jsem mnoho informací nenalezl...
"Where My Dogs At?" byl interní program, který jsme psali jen pro sebe. Byl to velice nepřesný nástroj, protože jediná dostupná polohová data byla o tom, k jaké mobilní věži jste byli připojeni. Takže si představte poloměr asi 5 mil (8 kilometrů) mimo centra měst a možná 2 míle (zhruba 3 kilometry) v oblastech s dobrou hustotou pokrytí základových stanic.
Důležitou součástí všech Hiptopů byl IM klient, který jste z velké části naprogramoval vy. Na Medium.com jste napsal, že jste tehdy měl také připravenou podporu Jabberu, ale nikdy jste ji nevyužil. Co si myslíte o současném řešení, kdy má každá platforma svou vlastní komunikační aplikaci? Co si myslíte například o Beeperu?
Pro většinu své komunikace aktuálně používám iMessages, v některých případech Slack a pro bezpečné zprávy mezi různými platformami Signal. Myslím si, že svět potřebuje alternativy k SMS zprávám. Silně věřím v end-to-end šifrování bez zadních vrátek, kterých by mohla využít vláda. Nechci, aby měli lidé z vlády přístup k mým zprávám. Znám mnoho bezpečnostních expertů v Apple a věřím, že skutečně nechtějí mít přístup k mým údajům z komunikace a doposud neudělali nic, co by tuto důvěru poškodilo. Mám důvěru, že to stejné platí i pro Slack (znám tým zabezpečení). Co se týče Signalu, věřím Moxie Marlinspikovi, zakladateli, a Meredith Whittaker, současné prezidentce. Mimo to nemám důvěru ve většinu ostatních platforem.
Co se týče Beeperu, myslím si, že je to ztráta času, Automattic (majitel společnosti, pozn. redakce) by měl místo toho řešit opravy Tumblru.
Prozradíte, která generace Danger Hiptop byla vaše oblíbená a proč? Zkusím si tipnout, není to náhodou Danger G1 (to ''magické'' spojení s Gameboyem), která se nikdy nedostala do prodeje, pletu se?
Z uživatelského hlediska byl mým nejoblíbenějším první barevný model Sidekicku, „G1“ pro mě ale byla naprosto nejoblíbenější verzí z hlediska pracovního.
Nikdo nemá rád otázky typu „co by kdyby“, ale myslíte si, že ukončení výroby zařízení Sidekick a ukončení souvisejících služeb bylo přímo spojeno s problémem ztráty dat v roce 2009, už pod vedením Microsoftu, co si myslíte vy? Ptám se, i když vím, že jste už tehdy v Danger nebyl.
Incident ztráty dat konec pouze urychlil. Nemám žádné důkazy, které by moje slova potvrzovaly, ale věřím, že Microsoft plánoval produkt ukončit ve prospěch jejich interně vyvíjené „noční můry Kin“ (Projekt Kin, pozn. redakce).
I kdyby se však toto nestalo, naše řešení webového prohlížeče už nebylo dlouhodobě udržitelné. A jakmile svět viděl iPhone a dotykové obrazovky od kraje k okraji, nikdo by už nechtěl hmotná zařízení, jakým Sidekick byl.
Jsem zastánce toho, že nic jako „špatná reklama“ neexistuje. Narážím tím i na problém s únikem dat, který se týkal Sidekicku 2 Paris Hilton. Nebyla to chyba Sidekicku nebo Danger, ale spíše chyba jednotlivce. Sidekick 2 měl několik nástupců, kteří byli velmi populární. Jak vnímáte negativní publicitu vy?
To, co mě na negativní reklamě mrzí, je to, že nepravdy se šíří rychleji než pravdy. Zdá se, že pravá žurnalistika umírá a nikdo už důkladně neověřuje, co píše. Jsou spokojeni s „kopírováním a vkládáním“ cizí práce a následně přijdou s pouhým aktualizováním, nebo odvoláním, pokud se do toho zapletou právníci. Jakmile je ale nepravda „tam venku“, už není žádný způsob, jak tyto věci uvést na pravou míru.
Nepravdy se šíří rychleji než pravdy, poté se již věci jen ztěží uvádí na pravou míru.
Pokud jde o „pravdivou špatnou reklamu“, jsem určitě zastánce. Pokud se podíváte, jak přísně Marques Brownlee kritizoval produkty Humane AI Pin a Rabbit R1 na svém youtubovém kanále na YouTube, myslím si, že to bylo naprosto přesné, spravedlivé a nutné.
Česká republika patří mezi země, kde zařízení T-Mobile Sidekick nebyla nikdy oficiálně dostupná, přesto se o nich hodně psalo. Viděli jsme je často i ve filmech a v rukou celebrit. Mohlo Danger ovlivnit politiky operátorů, aby se Danger Hiptopy dostaly do více zemí po celém světě?
Zařídit spolupráci s více operátory bylo úkolem našeho prodejního oddělení, ti však totálně selhali. Nemám ponětí, proč selhali až tak fatálně, ale pokud vím, po původní skupině partnerů operátorů, které získal Andy Rubin, se prodejcům nepodařilo získat už nikoho dalšího.
Prodejní oddělení totálně selhalo.
Byl jste u zrodu zařízení, které bylo neustále připojeno k internetu a synchronizovalo svůj obsah. Bylo to bezpochyby mezníkem. Myslíte si, že v roce 2024 ještě chybí nějaká konkrétní funkce, která by mohla podobně revolučně změnit trh s mobilními zařízeními (a o kterou byste se mohl postarat)?
Od roku 2019 jsem šťastný v důchodu, takže se o nic už starat nebudu. Ostatně, nikdy jsem nebyl ten, který by přišel s prvotním nápadem. Moje hodnota naopak spočívala v tom, že jsem přicházel s rozpracováním vzniklého nápadu, který sám o sobě mohl být revoluční. Ale abych byl upřímný a odpověděl, byl bych opravdu spokojený, kdyby byla kontrola pravopisu v iOS pro multijazyčně vybavené uživatele méně hrozná.
Chrisi, jste introvert ve světě extrovertů, nebo vás vaše pracovní zkušenosti změnily v extroverta, který jen potřebuje chvilku klidu pro sebe?
Nejsem moc pro takové škatulkování. Jsem rád mezi lidmi, ale jsem také naprosto spokojený, když jsem sám. Je faktem, že v Danger a Google jsem doslova pracoval v malých kukaních, abych mohl mít něco jako soukromou kancelář. Ale většinou to bylo proto, abych měl klidné místo k přemýšlení a práci. Můj styl práce spočívá z 80 % hleděním na strop a přemýšlením a 20 % naplňuje skutečné psaní kódu, nebo ladění. Když jsem byl v Apple, bylo to v době, kdy každý inženýr dostal soukromou kancelář s velmi tlustými dveřmi, klidné místo, kde jsem se mohl soustředit. Osobně jsem vyloženě proti kancelářím typu open-space.
Jsem rád mezi lidmi, ale jsem také naprosto spokojený, když jsem sám.
Osobně mám rád lidi, ale někdy jsem raději, když kolem žádní nejsou. Miluji dobré párty, ale extrémně velké davy mě trochu děsí. Když potřebuji přemýšlet, chci prostředí, kde to je možné. Pro tento účel také skvěle poslouží procházka venku.
Děkuji za váš čas!
Bylo mi potěšením.
