Znáte ten pocit, kdy se musíte podívat do kalendáře, který se píše rok? Něco podobného zažívám poslední tři roky vždy v létě. Okurková sezóna je v plném proudu, technologické novinky se téměř nedějí a nečeká se, že by někdo představoval něco zásadního, už jen proto, že polovina novinářů i lidí ve všech možných firmách jsou na dovolené. A do takovéto ospalé atmosféry se ozve třesk, který by se svou silou dal srovnat jen s překotným zaváděním „flatových“ tarifů v roce 2013. Upřímně, když se Datamamie objevila v podivném roce 2020 poprvé, bylo tomu těžké uvěřit. V době, kdy operátoři licitovali o každý gigabajt, nebo naopak neomezené tarify nabízeli za tisícové částky, byla předplacenka s cenou 3 Kč za gigabajt hotové zjevení.
Vzhledem k tomu, že služba navíc tehdy ještě běžela na vlastní doméně, jejíž obsah vypadal jako spíchnutý horkou jehlou, volal jsem tehdy tiskovému oddělení, abych se o dané akci ujistil. Upřímně, tehdy i dnes daná nabídka vypadala moc dobře, než aby to byla pravda. Hlavně pak na „specifické české poměry“. Můj osobní tip tehdy byl, že se jedná o nějakou recesistickou akci, která by měla za cíl poukázat na drahá data.
Neobvyklé podmínky celé akce, hlavně pak posílání pouze kurýrem, omezené zásoby a přídělový systém ve mně pak rezonovaly coby vzpomínky na vyprávění prarodičů a rodičů. Ti vzpomínali na válečné hospodářství, lístky na potraviny nebo všeobecnou nedostupnost toho či onoho. Třeba takové oblíbené banány: ještě před třiceti lety a dříve bylo potřeba najít prodejnu, kam dorazily, vystát si dlouhou frontu a teprve pak si vybojované kilo odnést domů. Přesně tak se nyní chová O2. Dělá, jako by každý gigabajt dat byl vzácný a neobnovitelný zdroj, se kterým je potřeba maximálně šetřit. To tehdy i nyní vede ke vzniku černého trhu: skoupené karty se speciálním tarifem se pak v početných nabídkách objevily na inzertních serverech za několikanásobek pořizovací ceny.
Není manie jako mánie
Po potvrzení v prvním roce jsem si soukromě myslel, že se jednalo o nějakou soukromou akci „akčního oddělení“, za které po návratu šéfů dostalo pořádně přes prsty, čímž všechno skončí. Proto byl druhý ročník možná ještě větším překvapením než ten první. Operátorovi zjevně nekolabovala síť ani nevybuchovaly vysílače jako ve filmech Michaela Baye, když blíže neurčený počet zákazníků začal počítat data v gigabajtech namísto megabajtů.
Další úvahy tak mohou směřovat k samotnému názvu akce. Ta v počátku budila nedůvěru třeba už jen proto, že spojení „cokoli + mánie“ bylo originální naposledy někdy koncem devadesátých let. Je to sice chytlavé, ale poměrně nešťastné pojmenování. Původně se totiž jedná o psychiatrickou diagnózu; je to opak deprese, který je charakteristický nadnesenou a expanzivní náladou, impulsivními rozhodnutími s nedomyšlenými následky. Zní to sice skvěle, ale pořád je to nemoc, která dokáže zničit život nejenom člověku samotnému, ale i širokému okolí.
Třeba i proto, že typickým příznakem je neuvážené utrácení peněz, nákup nových věcí nebo naopak rozprodávání starých. Z pohledu zákazníka je to samozřejmě výhoda: jako by se pan hrabě zbláznil a rozprodával stříbrné lžičky za korunu kus. Zdá se, že je to nakažlivé a i mnozí jiní operátoři se s nárůstem venkovních teplot snaží zbavit přebytečných gigabajtů. To ale nic nemění na faktu, že zbytek roku opět stráví v hluboké depresi.
