GLOSA: Proč nás operátoři nechtějí pustit k datům?

Je to takový novinářský evergreen. Když potřebujete článek s vysokou návštěvností a bouřlivou diskusí, tak si jen stačí najít v nabídce zahraničních operátorů nějaký výhodný datový tarif. Pokud jste pečliví, můžete k tomu dohledat informace o průměrných příjmech v dané zemi, čímž rozpálíte čtenáře ještě o něco víc. A nakonec stačí už jen kontaktovat tisková oddělení operátorů, která vám prozradí, že „nic podobného neplánují“, případně vás ubezpečí, že stále žijeme na „specifickém trhu“.

Obvykle se sejde rozzuřený dav, kdyby nebyl virtuální, tak by měl v rukou pochodně a vidle a dožaduje se lynčování managementu operátorů, případně ještě někoho z ČTÚ nebo ze zákonodárců, kteří nesou ostatně zodpovědnost za všechno. Oleje do ohně pak přilévají zkušenosti z cest, kdy si v nějaké rozvojové zemi můžete za pár dolarů pořídit předplacenku s desítkami gigabajtů. Kruh se uzavřel.

Nikdo se při tom nezeptá na to, proč se tak děje. Samozřejmě lze sáhnout po odpovědích typu „nenažranost“, „kapitalismus“, ale jak se učí hned na první hodině filozofie, složité otázky nemají jednoduché odpovědi. Zde je tedy pár možných komplikovaných odpovědí.

1. Síť by to nemusela vydržet

Zkratka FUP znamená Fair User Policy, tedy jakási pravidla pro férové používání sítě. Vzhledem k omezeným kapacitám technologií by se klidně mohlo stát, že lidé s kompulzivně-obsedantní poruchou chování (tzv. stahovači), by dostali síť do takového stavu, že by ji už nemohl používat nikdo. Určitě to platilo v době vytáčených připojení, v počátcích GPRS a EDGE nejspíše také.

Není to žádná novinka, kupříkladu se můžete setkat s odvážným tvrzením, že stát uvalil vysoké spotřební daně na pohonné hmoty pro naše dobro. Protože kdyby se benzín prodával za výrobní cenu (asi 10 Kč/l), tak už by nikdy nikdo nikam nedojel.

Jak se ale s něčím takovým smířit v případě, kdy jsme dlouhodobě masírováni sliby o vysokých rychlostech, nevadnoucí stabilitě a dalších přednostech sítí poslední generace? Odpověď leží jako obvykle ve „velmi specifickém prostředí“.

Je to spíše osobní zkušenost, ale pokrytí LTE určitě není ideální. Ve velkých městech to možná ujde, ale kupříkladu u nás „na vesnici“, tedy na předměstí Ostravy, má jeden operátor asi tak čtyři BTS. LTE z toho vysílá jen jedna, ta nejvyšší, takže signál sice chytnete na celé ploše, ale musíte být venku nebo v druhém patře u okna. To však nikomu nezabrání vydávat optimistické tiskové zprávy o procentech pokryté populace a vybarvovat mapu pokrytí. Kdyby se ale na takto postavenou síť vrhli všichni naplno, zkušenosti by určitě nebyly tak radostné.

TIP! Už v pátek mění O2 pravidla FUPu. Jak se bránit?

2. Idea neustálého růstu

Jedna z nosných idejí kapitalismu je neustálý růst. Při omezených zdrojích (alespoň na této planetě) je to poměrně zneklidňující myšlenka, ale to je na jinou úvahu. Důležité je, že tyto zlaté časy pro operátory skončily. Služby už není komu prodávat, protože je venku už více SIM než lidí. A doba, kdy bude muset mít SIMku každé auto, či snad mixér, nějak ne a ne nastat.

Přetahovat se o zákazníky nemá smysl, protože za to utratíte daleko víc, než kdy získáte zpátky. Jedinou šancí na další růst tak zůstává šance svézt se na vlně masového rozšíření smartphonů, které jsou po datech velice hladové.

Výsledek je ale přesně opačný. Namísto toho, abyste smartphone používali skutečně jako telefon, je to jen další počítač, se kterým pobíháte od wifiny k wifině.

3. Příprava na prodej dalších služeb

Možná operátoři nemyslí pouze na okamžitý zisk, ale plánují něco i v dlouhodobém horizontu. Jako další zdroj příjmů by mohli nabídnout doprovodné služby založené právě na doručování obsahu.

Nebude to nic pro pokročilejší uživatele. Ti obvykle vědí, kam na internet jít pro hudbu nebo filmy, i jak za ně (ne)zaplatit. Pak tu máme ale masu uživatelů, kterým bude naopak vyhovovat, že za jednu položku na faktuře od operátora dostanou všechno potřebné.

Vlaštovkou budiž O2 a jeho pokusy se Spotify. Osobně jsem doufal, že něco podobného (tedy ignorace FUPu) se objeví i u mobilních televizí, které mají takto jenom omezený potenciál.

4. Kanibalizace vlastních služeb

Česko je malá země. U lidí to znamená, že každý má všude rodinu nebo alespoň známé, u firem zase, že je jejich vlastnická struktura pořádně propletená. Spousta firem, které prodávají mobilní internet, tak prodává i pevné připojení. Rozhodně pak není v jejich zájmu, aby si někdo řekl, že mu 10 GB stačí, a tak zruší domácí připojení.

TIP! O2 jako první v Česku testuje hybridní modem

5. Prostor pro retence

Možná se vám to taky stalo a určitě jste o tom slyšeli. Když se chcete s operátorem dohodnout na přenosu svého mobilního čísla, vzápětí se vám ozve retenční oddělení, které vám nabídne slevu a případně i další výhody, pokud si změnu operátora rozmyslíte.

Jenomže co dneska nabídnout? Nějaká sleva ve stokorunách už nikoho nevytrhne a nikomu z operátorů se moc nechce z teplíčka oligopolu do krvavé cenové války. Telefony za korunu dnes už taky nikoho neohromí. A tak zbývají jen gigabajty, které se dají přihazovat vidlemi. Chcete 3, 5, 10 nebo 30? Záleží, jak jste důležití. Ne každému se taková kultura „bagdádského tržiště“ musí zamlouvat, ale nakonec budou všichni šťastní. Zákazník bude mít radost z bohatého úlovku, ten však operátora nic nestojí.

Určitě se najdou i další teorie, proč naše účty za telefon vypadají, jak vypadají. V diskusi pod článkem můžete spřádat vlastní konspirační teorie a možná je mezi vámi nějaký insider/whistleblower, který nám prozradí, jak to celé vlastně je.

Na závěr bych pak rád přispěl se svou kritikou současného stavu. Ta se opírá o dílo Adama Smithe Bohatství národů. Tato kniha je „Biblí“ moderní ekonomie, její závěry jsou platné dodnes a právě odsud pochází termíny jako „neviditelná ruka trhu“.

Jednou z myšlenek je i dělba práce. Rozvinutost ekonomického systému lze poměřovat právě podle toho, jak důsledně je dělba práce uplatňována. Aby to však bylo možné, je zapotřebí také rozvinutá infrastruktura, která se postará o bezproblémové proudění materiálu, zboží i lidí mezi jednotlivými uzly.

V jeho době to znamenalo budování železnic mezi manufakturami, ale tento princip se opakuje neustále znovu. Velice zjednodušeně jak můžeme například říci, že Německo nemá tolik dálnic, protože je tak bohaté, ale je tak bohaté, protože má tolik dálnic.

A co jiného jsou datové a mobilní sítě pro 21. století než to, co byly dálnice pro to dvacáté a železnice pro to devatenácté.