Policejní odposlechy komunikačních prostředků jsou nedílnou součástí vyšetřování. Až donedávna měli zločinci poměrně jednoduchou volbu: buďto začnou zaostávat za konkurencí v tom, že všechno budou řešit osobně, anebo to risknou a použijí telefon. Někteří jsou tak hloupí, že je možnost odposlechu ani nenapadne, jiní jsou hloupí tak, že si myslí, že je zachrání jejich kreativní argot. Česká literatura tak byla obohacena o takový skvost, jako je dílo „Ivánku, kamaráde“ a spravedlnosti bylo učiněno za dost.
S příchodem chytrých mobilních telefonů se situace změnila. Elitní policejní detektivové si v rozhovorech pro média začali stěžovat, že se při vyšetřování probírají textovými zprávami o venčení psů a nákupu potravin, zatímco důležité informace tečou náležitě zašifrované přes servery v exotické a nespolupracující zemi. Jejich slova nepřímo potvrzují i investigativní žurnalisté s reportážemi o tom, že drogy se dnes nekupují v temné uličce, ale například pomocí aplikace Telegram a dealer pak přijede na sdílené elektrokoloběžce nebo Uberem.
Nemusíte být zrovna místní narkobaron, abyste o otázce soukromí doručovaných zpráv přemýšleli také. Zvláště pak poslední době, po aféře s WhatsApp, začali mnozí skloňovat pojmy jako „otevřený kód“ nebo „end-to-end“ šifrování, jako by to mělo znamenat, že teď je zase v pohodě posílat si nahé fotky a další citlivý obsah. Ale ruku na srdce, kolik uživatelů je schopno si zdrojový kód kvalifikovaně projít. Asi tolik, jako si od začátku do konce přečte podmínky pro uživatele EULA. Moc se mi líbí „urban legend“ o vtípku jednoho právního oddělení, které do tohoto textu zakomponovalo návod, jak požádat příslušnou firmu o sto dolarů. I když byli právníci připraveni prvním zájemcům tento neobvyklý bonus vyplatit, ze statisíců uživatelů se ani po několika měsících nikdo neozval.
„There's an app for that...“
Předchozí odstavec není výčitka, ale spíše jenom konstatování. Aby člověk něco takového dokázal, musel by být nejenom špičkový programátor, ale i právník se zaměřením na mezinárodní právo. I když na něco stačí obyčejný selský rozum. Když vyženete děti pod třináct z Facebooku a z Instagramu tím, že po nich chcete fotky občanek, zamíří hromadně na TikTok. V reálném světě je to situace, kdy je nepustíte na diskotéku, takže si místo ní jdou sednout do parku s lahví vodky z večerky.
Ale zpátky k aplikaci ANOM, která pomohla k zatčení více jak osm stovek „velkých ryb“, o tunách drog a zbraní nemluvě. Moc se těším, až tohle téma někdo zfilmuje nebo o něm připraví dokument. Nejlepší na tom je ta trpělivost, se kterou úřady během tří let čekaly, až se aplikace dostatečně rozšíří a nabírá dostatek usvědčujících důkazů.
Jako obvykle se obyčejný člověk může zaklínat tím, že nedělá nic nelegálního. Není však od věci začít přemýšlet o tom, jestli aplikace z našich telefonů nesledují jiné zájmy, než jsou jimi nabízené funkce. A přesné přečtení našeho vědomí a podvědomí pro dokonalé cílení reklamy je jen jednou z položek na velmi dlouhém seznamu.
