Jestli něco odcházející vláda uměla dobře, pak to byl moderní marketing. Premiér a předseda hnutí vypadá podle věku a některých svých výroků na člověka ze staré školy – takového, který si myslí, že volby vyhrává množství billboardů a minut strávených v televizi. Ale opak je pravdou: možná díky jeho podnikatelským zkušenostem a instinktu docela dobře pochopil (nebo si nechal vysvětlit) prostředí moderních technologií a sociálních sítí. Záběry, jak po vyhraných volbách s upřímnou radostí objímá svého marketingového poradce, už zná asi každý.
Když pak přišla bezprecedentní zkouška v podobě koronavirové pandemie, v první vlně zmatkovali asi všichni. Otázka je, jak různé země využily klidné léto 2020, aby se co nejvíce připravily na nadcházející drsný podzim a ještě drsnější zimu. U nás to měla být především chytrá karanténa, jejímž hlavním pilířem měla být právě končivší eRouška.
Všechno je chytré a eNěco
Tou dobou už bylo jasné, že se naše země řítí do katastrofy. Slovo chytrý, respektive smart a písmeno „e“ na začátku slova, jsou totiž dvě tak vyprázdněná marketingová klišé, že už v podstatě nic neznamenají. Jen se rozhlédněte kolem sebe a zkuste si spočítat věci, které mají být „chytré“. Obvykle svoji práci neodvedou lépe než jejich hloupí kolegové, ale spolehlivě vás přinutí zaplatit za něco, co vlastně ani nepotřebujete. Jako bonus pak dostanete sledování kdoví kým a také bezpečnostní rizika.
Totéž platí i o aplikacích. Někteří lidi se dostali do stavu, že s jejich pomocí řeší naprosto vše, aniž by přitom viděli dál než za displej mobilu. Stačí pak málo a celý svět se rozsype jako domeček z karet. Na druhé straně tu byla skupina paranoidních odpíračů sledování. Třeba takových, co se přihlásí do Windows a pak v Chromu (kde jsou taky přihlášení) otevřou Facebook, aby na něj napsali, že eRoušku odmítají z obavy o své soukromí.
Takový přístup doprovází prakticky všechno, co se stát pokusí udělat v oblasti digitalizace. Zkuste třeba nahlédnout do libovolné diskuze pod článkem o datových schránkách. Dozvíte se zde, jaké zlo představují, jak si na sebe každý jejich majitel plete bič a v čem jsou horší než papírové lejstro s razítkem, na které si musíte vystát frontu na úřadě. V tom případě je potřeba začít litovat všechny Estonce, že žijí v digitální totalitě.
Třeba elektronická dálniční známka tu mohla být už před dvaceti lety a měla být před deseti. Přesto však nemálo lidí nadává, hledá chyby a řeší, kolik to celé stálo, jako by snad nalepovací kupony rostly na stromě. Korunu tomu pak nasadí televizní reportáž, která najde důchodce, který je schopen řídit, ale už ne ovládat počítač, jenž ostatně ani nemá. A protože (asi) nemá ani žádné příbuzné, musí chudák pro známku dojet až na poštu do okresního města.
Neradno jest zoufati si nad pokrokem
Taková situace přitom není nijak nová a periodicky se neustále opakuje. Vzpomeňme třeba na dobu, kdy se začaly výplaty posílat na účet. Proti tomu se také zdvíhaly vlny odporu, podle niž byl krach banky pravděpodobnější než loupežné přepadení či ztráta obálky s penězi. A takto bychom se mohli vracet do minulosti až do doby, kdy lidé tvrdili, že umět číst a psát je ztracený čas, který prázdné břicho nezaplní.
