Mým oblíbeným subžánrem kinematografie jsou díla popisující osudy a význačné činy lidí z IT a technologického průmyslu. Namátkou jmenujme snímky jako Piráti ze Silicon Valey (1999), nespočet filmů o Stevu Jobsovi a hlavně pak také Sociální síť (2010) o vzniku nejenom Facebooku, ale fenoménu, který v posledních letech proměnil náš svět poměrně zásadním způsobem.
Vedle poučného obsahu a romantizovaného pohledu do zákulisí se mi na tomto druhu snímků líbí další společný znak – osobnost nepravděpodobného hrdiny. Ten obvykle setrvává ve vlastním světě, odtržený od reality a neschopný vycházet s okolním světem. Nepoučený pozorovatel by o něm řekl, že si při troše snahy snad najde místo někde v účtárně, jenomže chyba lávky – ještě nikdo nikdy nic nedokázal tím, že byl stejný jako ostatní.
Tento předpoklad splňuje Donald Trump dokonale. Vzpomeňme, není to tak dávno, co opoziční politici žádali jeho psychiatrické vyšetření a uvažovali o jeho odvolání kvůli zdravotní nezpůsobilosti. Stejně tak jako jeho věk – zatímco většina velkých příběhů z IT ukazuje, že s „další velkou věcí“ musíte přijít nejpozději v prvním ročníku vysoké školy, ze které následně odejdete, Trump se nachází na opačné straně věkového spektra.
Bude to velké (That’s what she said)
I když podobné úvahy spíše vzbuzují úsměv na rtech, svět sociálních sítí si žije svým vlastním životem. Kupříkladu se začne řešit jejich vliv na společnost, zvláště pak když se jedná o tak citlivé téma, jako jsou sebevraždy mladých lidí. Výsledkem tohoto snažení je, že Facebook začne hromadně blokovat účty se špatně vyplněným datem narození nebo když jejich umělá inteligence usoudí, že na fotkách vypadáte příliš mladě. A zatímco dospělí řeší, jestli je bezpečné posílat někam fotku občanky, děti, které na svoji plastovou kartičku teprve čekají, hromadně migrují na TikTok, kde už nad nimi nemá kontrolu nikdo (snad krom čínské vlády).
Stejně tak Clubhouse. Stačí jen zdání jakési exkluzivity a náhle tu máme nový fenomén, který však napodobuje to, co tady „frčelo“ v devadesátých letech – diskusní pořady v rádiu, kam mohli volat i posluchači. (Osobní poznámka na okraj: nejraději jsem měl Červené uši s doktorem Radimem Uzlem na rádiu Alfa. Protože se vysílalo až po desáté večer, koupil jsem si kvůli tomu svá první sluchátka.)
Jak vidno, potenciál k dalšímu rozvoji tu je. Nová sociální síť však bude muset překonat řadu překážek. Ta největší bude asi ležet v oblasti hardwaru, protože velké americké společnosti nepokrytě dávají ruce pryč od projektů, které „smrdí průšvihem“. Takový Parlor by o tom mohl vyprávět. Doba navíc nepřeje tomu, aby se podobné projekty dělaly doma nebo v garáži na koleni. Bude zapotřebí zcela novátorského pohledu, ale pohled do minulosti by mohl ukázat cestu.
Když byl Skype na počátku století ještě estonským startupem, obešel nedostatek hardwaru P2P systémem, který byl v té době používaný pro pirátské sdílení MP3. Decentralizované sociální sítě postavené na podobném modelu už dnes existují (Minds, Aether, Mastodon…), ale kvůli malému zájmu je to prozatím jen taková hračka pro geeky.
Bude to drama, nebo komedie?
Jak vidno, jsou splněny předpoklady, aby sociální síť Donalda Trumpa mohla svým dosahem zastínit zeď na mexické hranici a možná se o ní jednou budou točit filmy. Otázkou jen zůstává, jestli to budou dramata jako zmiňovaná Sociální síť, nebo komedie jako Orel Eddie.
