Falešnému bankéři jsem samozřejmě nic neposlal a celý hovor netrval déle jak půl minuty. Proč tak dlouho? Poté, co mi muž na druhé straně nadiktoval pár osobních dat z údajné fotokopie občanského průkazu, zachvátila mě na pár sekund panika. „Někde jsem ztratil občanku a někdo si na ní bere úvěry,“ běželo mi hlavou, když jsem chvátal k bundě na věšáku a nervózně hledal peněženku. Až když jsem ty čtyři gramy plastu svíral v třesoucí se ruce, hovor jsem beze slova ukončil a číslo zablokoval.
Úplný klid mi přinesla až „lustrace“ čísla na internetu. Našel jsem fórum, kde desítky lidí popisovaly stejný příběh: Česká spořitelna ve Zlíně – půjčka 250 000 korun – občanský průkaz. V první chvíli mě zachvátil vztek. Operátoři sice neustále tvrdí, jak něco takového intenzivně potírají, ale rychlým šetřením ve svém okolí jsem zjistil, že podobnou zkušenost má zhruba polovina lidí. Nebude trvat dlouho a kyberšmejdi takto osloví každého, a tak vytěží všechny, kdo jejich povídačkám uvěří.
Pak se ale vztek otočil směrem k mé osobě. Vždyť jako technologický novinář tyto případy pravidelně pokrývám, a to dlouho před tím, než se jim začala věnovat mainstreamová média. Jak jsem začal zkoumat různé psychologické aspekty, narazil jsem na kulturní odkaz, který je rozhodně působivější než vědecké texty.
Jde o americký hraný film Compliance už z roku 2012, který český distributor poněkud nepřesně pojmenoval Nařčení, byť původní název je odvozen od slovesa „vyhovět“. Často ho můžete slyšet na amerických policejních videích, kdy lidé uklidňují příliš horlivé a nervózní policisty tvrzením „I will comply“ – vyhovím vám. A při rozhovorech pilotů s řídící věží často slyšíme zkrácenou verzi „willco“.
Je to nenápadný, ale nesmírně důležitý stavební kámen kterékoli civilizace. Pilot se s dispečerem nehádá, ale bezvýhradně plní jeho pokyny. A když vás na ulici zastaví policista a chce prokázat totožnost nebo opustit prostor, musíte být otrlý kriminálník nebo mít vážné psychické problémy, abyste dělali něco jiného.
A přesně to je zápletka filmu. Manažerce rychlého občerstvení zavolá „policista“. Nechce čísla jejich platebních karet, ale obviní jednu ze zaměstnankyň z krádeže a požádá o pomoc. Proč mu volaná vyhoví? Věří, že tak ušetří problémů nejen svou mladou kolegyni, ale i celou provozovnu a tedy i sebe.
To, co z počátku vypadá jako neškodný žertík (aneb, jak dnes říkají mladí, „prank“), se velice rychle zvrtne v něco mnohem temnějšího a děsivějšího. Pro zachování zážitku z filmu lze ale prozradit jen to, že je to horší, než přijít o peníze. Škoda, že film kvůli levnější výpravě a slabším hereckým výkonům zapadl, protože ještě děsivější je závěrečný titulek, který sděluje, že jde o případ založený na skutečných událostech, kterých bylo po celých Spojených státech několik desítek. A současné dění nejenom u nás, dává filmu o to větší naléhavost, což jen dokazuje, že život napodobuje umění.
