Osamělost digitálního věku aneb jak Spotify vynalezlo rádio a Netflix kino

Jako obvykle se mi inspirací stala přehlídka novinek u Applu, konkrétně demonstrace jedné funkce v novém iOS 13. Když chcete s někým sdílet, co právě posloucháte, postačí přiblížit jeho sluchátka k telefonu a můžete se do rytmu vlnit dohromady. Půjčit člověku druhé sluchátko je totiž krajně nehygienické, ostatně jako kterýkoli jiný fyzický kontakt.

Další zajímavou funkci představilo Spotify, které doslova „vynalezlo rádio“. Jenom se mu teď říká sdílené playlisty a současný poslech v reálném čase.

Přečtěte si také

Pokusila se mě cenzurovat umělá inteligence. I vám se to může stát – Glosa

Vidíte tu ironii? Spotify nám nejdříve pečlivě vybere skladby z ohromné databáze, jenže pak vás s nimi nechá o samotě ve vaší vlastní ulitě. Podobně dnes funguje vlastně vše. Sociální síť vám vybere příspěvky na míru. Stejně tak nejrůznější agregátory zpráv. A za chvíli se už moc lidí nebude dívat na televizi a její nabídku pořadů, ale na nějakou streamovací platformu a svůj výběr.

Třeba takový Netflix toto odcizení dovedl k dokonalosti, když začal koketovat s interaktivními filmy. Prozatím poslední epizoda Černého zrcadla s podtitulem Bandersnatch byla pojata jako napůl film a napůl počítačová hra. Takže i když se do sledování pustí dva různí lidé, dostanou odlišnou zkušenost. Podle toho se rozcházejí i hodnocení diváků napříč internetem: někteří to považují za nepodařený experiment, jiní zase za nejlepší epizodu série. Někteří dokonce nepochopili, že je dílo interaktivní a nechali za sebe vybírat počítač, jiní masochisticky zhlédli pětihodinovou pirátskou verzi, která bez plánu zařadila všechny příběhové varianty za sebe.

Předivo společnosti

Mohlo by se zdát, že tento problém není nijak velký, navíc je bohatě vyvážen tím, že nemusíte poslouchat rádio, z nějž celý den vyřvává chlapecká skupina, která má být podle kapitánů hudebního průmyslu tento rok zrovna populární. Zkusme si ale položit otázku, jestli tak nepřijdeme o mnohem více, než jen o možnost sdílet své pocity.

Když se podíváme na nejstarší projevy kultury, nenajdeme jen sošky vnadných žen nebo nástěnné malby v jeskyni. Jde především o to, co dělali lidi večer u ohně. Zpívali, nebo si vyprávěli příběhy. Jak je to důležité reprezentuje fakt, že se tento fenomén přeměnil v divadlo, posléze ve film a televizi. I většina náboženství staví na zdánlivě obyčejných lidských příbězích, které jsou pro ostatní lépe uchopitelné než abstraktní ideje.

Přečtěte si také

Jsme oběti vlastního pohodlí? – Glosa

Nebezpečí, které z plyne ze ztráty sdílených příběhů coby pojiva společnosti, nemusí být patrné na první pohled. Ale pomyslete na to, kam dospěl podobný přístup ve světě sociálních sítí. Člověk se na nich obklopí jen tím, co mu vyhovuje a opačné názory přehlíží. Pokud jde o politiku, klimatické změny nebo migraci, pak jde asi o právo na vlastní názor – jenomže takto se někteří lidé utvrzují o placatosti Země nebo chemtrails. V jimi vytvořeném světě totiž něco takového dává jasný smysl.

Kam nás tedy může dostat to, že každý bude sledovat svoji sadu příběhů, jejichž poselství nebude mít s kým sdílet? Těžko říct. Možná taková situace nikdy nenastane, protože ještě před tím Netflix spustí „stream v exkluzivní lokalitě s předem vyhrazeným časem“, a vynalezne tak kino. A to už se stalo, protože jedno kino v Los Angeles už ostatně koupil, aby zde pořádal testovací promítání.