S podobnými problémy se paradoxně roztrhl pytel až v okamžiku, kdy výrobci začali slibovat odolnost svých telefonů před prachem a vodou podle normy IP67 nebo IP68. Budoucnost vypadala růžově v tom smyslu, že už žádný telefon nepadne za oběť kontaktu s kapalinou, ledaže by to byla koncentrovaná kyselina sírová. Poněkud nešťastným způsobem tuto přednost komunikovala marketingová oddělení v tom smyslu, že v reklamách na mobil bylo více vody než při přenosech závodů v plavání. Netrvalo dlouho a výrobci začali ze svých slibů opatrně couvat, alespoň co se uznávání reklamací vytopených telefonů týče.
Ať už je mobil voděodolný nebo ne, po vniknutí kapaliny je postup vždy stejný: vypnout, vytáhnout baterii, nechat volně prosychat a co nejdříve zamířit do servisu, pokud si na rozebírání a čištění netroufnete sami. Tak jako tak vás čekají výdaje v řádů tisíců za opravy až deseti tisíců za nový telefon. V tomto kontextu se zdá „babská rada“ s miskou rýže za pár desetikorun hotový zázrak.
Vysledovat tyto pokusy o zázračné uzdravení mobilu lze až někam někam k počátku století, k původu celého mýtu ale musíme jít ještě dál, konkrétně do roku 1946. Tehdy vyšlý magazín Popular Photography si klade otázku, jak udržet vybavení v suchu, zvláště pak velice citlivé exponované filmy, při pohybu v tropických oblastech.
Jako primární volba je zde doporučován silikagel a pokud není po ruce, tak ho lze nahradit rýží, čajem nebo papírem. Článek přesto přiznává, že schopnost rýže pohlcovat vodu je tak nízká, že je jí zapotřebí velké množství. Rýže tak spíše zamezuje přístupu vlhkosti k filmům, než aby z nich nějaký odstraňovala. I přes tuto zjevný nedostatek žije rýžový mýtus více jak tři čtvrtě století.
