GLOSA: Koupil jsem si mobil...

Zjištění první: už tolik nebažím

Když se ohlédnu do minulosti, až někam ke konci minulého století, a spočítám všechny telefony, které mi říkaly pane, docházím k průměrné délce vlastnictví jednoho přístroje 18 měsíců. Je docela zajímavé, že se tato hodnota kryje s Moorovým zákonem, ale to bude spíše shoda okolností.

Zajímavější je, že mi poslední, respektive předposlední, kousek vydržel přesně tři roky. Byla Xperia ZR natolik výjimečným telefonem, který zastínil všechny ostatní? Ani ne, spíše to vypovídá o situaci na trhu, který zoufale není schopen nabídnout něco originálního, nového, „must-have“.

Když se podívám do minulosti, nikdy to nebyla samotná technologie, co mě přinutilo kupovat novinku, ale její konkrétní využití. Barevné displeje byly k ničemu, ale šly na nich hrát hezké java hry. Stejně tak GPS čip dostal plně smysl až v kombinaci se smartphony se Symbianem, které jeho vlastnosti dokázaly náležitě využít.

Něco podobného dnes citelně postrádám. Výrobci sice chrlí „jednu raketu za druhou“, ale už nám neukazují, kam s nimi letět.

Zjištění druhé: nemířím na vrchol

Coby zapálený fanoušek jsem se při výběru telefonů vždy pohyboval u samotného vrcholu nabídky. Čím více postupuje čas kupředu, tím nižší je moje ochota mířit do nejvyšších pater.

Možná je to osobní a jak stárnu, už se nedokážu pořádně nadchnout. Nebo založená rodina podvědomě omezuje moje tendence k nadměrnému utrácení? Na druhou stranu bych si se stálým příjmem mohl dovolit být poněkud rozmarnější.

Faktem ovšem je, že se velice srovnaly schopnosti těch nejlevnějších a nejdražších telefonů. Když si třeba porovnáte telefony z roku 2000, které sotva uměly posílat SMS, a dáte vedle nich komunikátory od Nokie, uvidíte ten rozdíl. A pochopíte, proč byli lidé ochotni za první smartphony dát dva nebo tři měsíční platy.

Dnes už musíte jít více do hloubky, abyste laikovi vysvětlili, proč jedna placka s Androidem stojí 3 tisíce a druhá šestkrát tolik. Naštěstí pro výrobce stále funguje reklama a marketing, takže se často dočtete v diskuzích (i v některých článcích), že „HD na pěti palcích je pořádné struhadlo“.

Zjištění třetí: ďábel se ukrývá v detailech

Oč menší důležitost mají papírové parametry, tím důležitější jsou někdy téměř neviditelné vlastnosti, které se ukáží až při dlouhodobějším používání. Kupříkladu výdrž baterie – z její kapacity a z velikosti displeje si můžeme udělat nějakou hrubou představu, jak dlouho to asi poběží zapnuté. Jenomže pak tady máme obtížně měřitelný čas v klidu. Jsou telefony, které přes noc ztratí jedno procento kapacity, jiné zase deset.

Stejně tak by se daly psát ódy o tom, jak pomalu nebo rychle běhá vnitřní prostředí (zcela nezávisle na výkonu procesoru), nebo jakého maximálního jasu je schopen displej dosáhnout. A když už se někde doberete k maximální hodnotě, pak se v následné diskuzi dozvíte, že pro daný model produkují displej tři různí výrobci. Takže výsledky se mohou lišit. Nic s tím nenaděláte, protože výrobce nikde negarantuje počet nitů ani další vlastnosti.

Navíc mám pocit, že když se najde osvícená značka, která dbá právě na takovéto detaily, je jen otázkou času, než ji převálcuje agresivní konkurence, která za méně peněz nabídne lepší papírové parametry. Ale co já vím, třeba právě to je smysl vlastnictví mobilního telefonu – mít v AnTuTu víc bodů než ostatní.

Jak dál?

Asi nejvíce mě při výběru telefonu iritovalo, jak výrobci zhusta ignorují přání uživatelů. Určitě nejsem sám, kdo si myslí, že 5 palců je na mobilní telefon už moc a není to na pohodlné ovládání jednou rukou. A realita? Alespoň pět palců musí mít i telefon za patnáct stovek.

Stejně tak je tu a tam vidět žádost o dobře vybavený smartphone s fyzickou QWERTY klávesnicí. Na takové se ale za chvíli budeme dívat přes sklo v muzeu.

Kdo ví, třeba jsem opravdu už starý a nedokážu se správně nadchnout při představě mobilu s 8K displejem, který v AnTuTu překoná milion bodů.