Streamování digitálního obsahu, tedy jeho šíření bez uložení v počítači koncového uživatele, bylo donedávna v EU šedou zónou. Takovýto přístup byl pro koncového uživatele legální bez ohledu na to, zda bylo autorským právem chráněné dílo zpřístupněno online se souhlasem nositele autorských práv. Tento přístup se zpravidla uplatňoval i v zemích, kde bylo zhotovení trvalé rozmnoženiny z nelegálního zdroje (byť i jen pro osobní potřebu fyzické osoby) výslovně zakázáno (např. Německo).
Značnou měrou však do této dříve neomezené oblasti zasáhne rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Ten vedla nizozemská organizace zastupující zájmy majitelů autorských práv proti prodejci přehrávače, který je po instalování patřičných doplňků schopný přehrávat filmy z legálních i nelegálních zdrojů.
Rozhodnutí Soudního dvora EU bylo následující: „[u]stanovení čl. 5 odst. 1 a 5 směrnice 2001/29 musí být vykládána v tom smyslu, že dočasné úkony rozmnožení učiněné na takovém multimediálním přehrávači, jako je přehrávač dotčený ve věci v původním řízení, během kontinuálního přenosu audiovizuálního materiálu („streamování“) díla chráněného autorským právem z internetové stránky třetí strany, na níž je toto dílo nabízeno bez svolení nositele autorského práva, nesplňují podmínky uvedené v těchto ustanoveních.“
V praxi to znamená, že padá výjimka pro streamovaný materiál uvedená v úvodu a i na takto šířená díla je potřeba pohlížet jako na jakákoli jiná. Nabízet tedy přehrávač s nainstalovanými doplňky pro pirátské sledování je tak nelegální. Výsledkem je zákaz prodeje s nainstalovanými pirátskými doplňky, ty si musíte případně dodat sami doma.
Z právní analýzy rozhodnutí vyplývají další zajímavé závěry. Zjednodušeně se jedná o odpověď na otázku, kdo se případně podílí na nelegálním streamování: jestli je to jenom autor zdrojových prostředků, nebo i koncové zařízení, na kterém se stream sleduje. Pokud by se do puntíku vynucoval fakt, že jsou to všichni zúčastnění, není tak vyloučené, že by postih v případě nelegálních kopií děl nesl i koncový sledující.
Takové závěry jsou v tuto chvíli předčasné. Rozsudek se první řadě týkal jiného problému, dále by byla potřeba jeho sladění s českým právem. Vyvstává také otázka, co v případě, kdy koncový uživatel neví, nebo nemůže rozumně předpokládat, že daný obsah byl zpřístupněn protiprávně. V takovém případě není za dané jednání odpovědný a nelze ho právně postihnout. Zde je však nutné podotknout, že důkazní břemeno nese uživatel.
Zdroj: Martina Černá, koncipientka advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík
