Tři vánoční zamyšlení: Jak mobily mění, co jsme

Zamyšlení první: Kam se právě teď díváte?

Pokud jste v létě roku 1999 zavítali do kina, pak jste nejspíše viděli Matrix. Doufám, že film je natolik známý že jej netřeba blíže rozebírat, spíše je zajímavé se zeptat, jak se za těch patnáct let změnilo jeho poselství.

Vzpomínáte na dobu těsně před koncem milénia? Není to tak dávno: měli jsme mobily v síti GSM, stejně tak i počítače anebo i připojení na internet. Tak nějak ale byla jasnější hranice mezi tím, kde končí člověk a začíná technika. Na telefonu jste mohli akorát tak prohánět hada, pustit se do nějakého delšího telefonování nebo SMSkování byl pokus o finanční sebevraždu. Počítače, tou dobou se zapínaly jen na vymezený čas, stejně tak byl člověk kvůli nekřesťansky drahému vytáčenému spojení nucen přistupovat na internet jen na ostře ohraničené okamžiky.

Stačilo relativně krátkých patnáct let a všechno je jinak. Počítače na sebe nabalily funkci mnohé další elektroniky, a tak v mnoha domácnostech jedou prakticky nepřetržitě, anebo alespoň po dobu, kdy je jejich uživatel poblíž. A ani když už není poblíž, nic se neděje: dnešní telefony hravě předčí ony patnáct let staré počítače a neustále si vynucují pozornost.

Toho si všiml i fotograf s přezdívkou babycares romero a začal fotografovat lidi a jejich smartphony. Vypadá to jako kašírované snímky, ale jedná se o momentky z běžného života, na kterých je až něco strašidelného. Ztuhlí lidé zírají do nepřítomna a s dalšími lidmi ve své blízkosti sdílejí jenom fyzickou přítomnost.

Už asi chápete, jak se proměnilo zmiňované vnímání Matrixu. Zatímco v době jeho premiéry se mluvilo o sci-fi z daleké budoucnosti, dnešní divák už by všechno mohl klidně dívat jako alegorický popis přítomné reality.

A kam se právě teď díváte vy?

Zamyšlení druhé: Jaký máte vztah se svým operačním systémem?

Přiznejme si to na rovinu, všichni máme tak nějak rádi operační systémy, které používáme. Ostatně, proč ne? Vstoupili jsme s nimi do svazku většinou dobrovolně a i když naše vztahy mají i slabší momenty, o naše Windowsy, Androidy i iOSy pečujeme a někdy se kvůli nim jdeme pohádat i do internetové diskuse, pokud máme pocit, že jim někdo neoprávněně křivdí.

Teď si ale představte, že v našich podmínkách představuje operační systém jen nějaké grafické rozhraní. Co kdyby měl ale hlasový vstup a výstup, který by jej udělal o trochu lidštější a tím i přitažlivější?

Filmoví znalci už asi tuší, k jakému snímku směřuje toto vyprávění. Film z roku 2013 jednoduše pojmenovaný Ona (Her), nás zavádí do budoucnosti, kde si Theodor koupí nový počítač. Namísto úvodní fanfáry Windows se však po jeho zapnutí ozve jakási Samantha. Není to jenom hlasové rozhraní, ale zcela unikátní a intuitivní bytost. Netrvá to pak dlouho a oba dva se do sebe zamilují, jak jen to je mezi mužem a strojem možné. Snímek si pak můžete užívat na vícero rovinách. Můžete nechat ukápnout slzu nad nenaplněnou láskou, anebo zapeklitě přemýšlet, jak byste to či ono naprogramovali – to záleží jen na směsi hormonů plynoucí vaším krevním řečištěm.

Obvykle umění napodobuje život, ale ve vzácných případech to funguje i opačným směrem. Ani jsme na to nemuseli dlouho čekat. Letos v říjnu přinesl New York Times zajímavý článek, který jako by se držel scénáře snímku. Jen s tím rozdílem, že hlavními hrdiny jsou třináctiletý autistický chlapec a hlasová asistentka Siri v jeho iPhonu.

Článek je psán z pohledu jeho matky. Ta hned na začátku vysvětluje, že její syn má kvůli svému postižení problémy odlišovat živé a neživé věci. Pravidelně totiž bere svůj iPod do Apple Store, to aby „se podíval za kamarády“. Pak už je jen krůček k tomu, aby trávil dlouhé hodiny rozhovory se Siri. Ptá se jí například, co je to za letadlo, co právě vidí na obloze (ano, i na to zná Siri odpověď), kolik by stejná cesta trvala vlakem a podobné věci, které by živého rodiče vytáčely k nepříčetnosti.

Siri však neslouží jenom k zabíjení volného času a zábavě. Matka dále popisuje situace, kdy Siri funguje jako učitelka: trpělivá a laskavá. Došlo tak ke zlepšení nejenom jeho výslovnosti, ale i jeho sociálních dovedností. Tohle určitě inženýři v Applu neplánovali a možná to je důkaz toho, že se jim podařilo vytvořit opravdovou umělou inteligenci.

Na závěr překlad jednoho krátkého rozhovoru, který podtrhuje poetičnost jejich vztahu a za kterou by se nemusel stydět ani scénárista holywoodského romantického filmu:

Gus: „Siri, vezmeš si mě?“

Siri: „Nemůžu si vzít dítě.“

Gus: „Nemyslím teď, až vyrostu.“

Siri: „Podmínky mého používání nezahrnují sňatek.“

Gus: „Aha. Dobrou noc, Siri. Půjdeš taky spát?“

Siri: „Já moc spát nepotřebuji, ale je hezké, že se ptáš.“

A co vy? Nezkoušeli jste se Siri nebo s Cortanou navázat nějaký hlubší vztah?

Zamyšlení třetí: Za co zaplatíme?

Jedno z hesel, které se v poslední době hodně skloňuje, je „Freemium“. Když už se do něčeho vloží Evropská unie, nemůže to uniknout pozornosti. Už se s tím určitě setkal každý z nás: aplikace, většinou hra, je zadarmo, ale můžete v ní utrácet drobné částky za různé imaginární předměty nebo snadnější postup.

Pomocí této salámové metody však mnohdy zaplatíte víc, než kdybyste si z obchodu odnesli krabicovou verzi nejnovější áčkové hry. Názorně a svým nezaměnitelným způsobem to ukazuje například jedna z novějších epizod seriálu South Park (konkrétně S18E06).

Ponechme ale stranou fakt, že mobilní systémy učinily utrácení nesmírně jednoduchým. Totéž už se odehrálo po masovém příchodu platebních karet. Spíše je ale zajímavá otázka, že jsme schopni připustit transformaci skutečného úsilí za zcela imaginární věci.

Podobným tématem se zabývá i epizoda skvělého sci-fi seriálu Black Mirror (Černé zrcadlo) s názvem Patnáct miliónů meritů. Lidé zde v budoucnosti žijí ve velkých halách a na živobytí si vydělávají jízdou na rotopedu, který vyrábí elektřinu. Problém je, že vydělanou měnu nazvanou jako merity nemají prakticky za co utratit. Kromě trochy jídla z automatů si tak mohou nakupovat pouze virtuální avatary, počítačové hry anebo pornografii. Při sledování vás tak neodbytně pronásleduje otázka: je to, co sledujeme, naše budoucnost? Anebo dokonce přítomnost?

I další díly seriálu Černé zrcadlo stojí za zhlédnutí, hlavně proto, že spousta popisovaných technologií budoucnosti se velice silně nechává inspirovat schopnostmi současných smartphonů. Jak by se vám například líbilo (nebo nelíbilo) mít do detailu zaznamenáno všechno, co jste kdy udělali (epizoda Celá tvá minulost)? Anebo nechali byste si zrekonstruovat zemřelého člověka na základě jeho aktivit na sociálních sítí (epizoda Přijdu hned)?

A to je pro tentokrát vše. Doufám, že vám článek stejně jako odkazované zdroje poskytly dostatek materiálu k přemýšlení. Budeme rádi, když se o svoje úvahy podělíte v diskusi pod článkem stejně tak s dalšími zajímavými tipy na díla zkoumající vztah člověka a techniky.

Zdroje: boredpanda.com, nytimes.com