Letošní konference WWDC byla opravdu našlapaná. Dvouhodinový přenos s efekty běžného hollywoodského filmu byl plný nejrůznějších informací. Ty jsou jako obvykle zásadní nejenom pro uživatele výrobků této značky, ale i pro všechny ostatní, protože se nevyhnutelně strhne lavina nejrůznějších nápodob a inspirací. Obvykle jsem si při sledování těchto akcí v duchu říkal, že to má Apple skutečně chytře vymyšlené, to bych chtěl jednou vidět v Androidu nebo ve Windows a kvůli tomu bych možná jednou přešel do tábora pod vlajkou nakousnutého jablka. Při sledování poslední keynote však převažoval pocit, kdy jsem si říkal, jestli to Apple myslí vážně, jaký to má význam a co tím sleduje.
A to hned na začátku při představování iOS 16. Poměrně dlouhý čas padl na představování nových funkcí zamykací obrazovky. Jsem z toho poněkud zmaten. iPhony přeci mají tak promyšlený systém odemykání, že stačí jeden pohled a člověk je rázem přímo v systému, kde najde vše potřebné, stejně tak jako na displeji Apple Watch. Proč tedy vytvářet další vrstvu nad operačním systémem, kde se spousta potenciálně citlivých informací ukazuje každému, kdo je schopen zmáčknout tlačítko? A co třeba nechtěná aktivace widgetů? Náhodné stisky v kapse bude mít Apple určitě ohlídané, ale co takové nenechavé děti...
Podobný pocit redundantní nadbytečnosti se dostavil i při obligátním popisu propojení celého ekosystému. Zatímco kdysi jsem si říkal, že by bylo fakt skvělé vyřizovat hovory přímo ve Windows, dnes už nestíhám sledovat, k čemu je dobré mít rozdělaný stejný projekt zároveň na notebooku a tabletu. Možná nejsem coby prostý redaktor ta správná cílová skupina na takové pokročilé kreace – ale připomíná mi to mé zřídkavé momenty znuděné prokrastinace, kdy na stůl vedle monitoru od desktopu vyskládám notebook, tablet a dva telefony. Pak si doslova hraju s tím, že testuji jejich propojení nebo to, kolik toho utáhne moje domácí síť. Když se mě manželka zeptá, co dělám, sarkasticky odpovím: „Čím víc obrazovek, tím vyšší produktivita a kreativita.“ V Applu zjevně vyznávají podobnou filozofii.
Čím víc obrazovek, tím vyšší produktivita a kreativita.
Ten pravý král všech zbytečností se objevil na obrazovce v čase 1 hodina a 27 minut. Prostý držák vám umožní zaháknout iPhone za horní hranu displeje notebooku a fungovat tam jako webkamera. Ta původní je přitom jen o pár milimetrů níže. Takové řešení by dávalo smysl v době lockdownů v opačné části zákaznického spektra: když spousta lidí zjistila, že jejich „výhodný herní notebook za 10 tisíc korun“ nemá webkameru, což se snažili suplovat připojeným telefonem. Tady ale jako by Apple přiznával, že nějak ošidil přední kamery ve svých noteboocích, což má řešit zákazník nákupem dalšího příslušenství. Už teď se v redakci sázíme, jakou asi „lidovou“ částku za to bude chtít.
A takto bychom mohli pokračovat ještě chvíli. A nejde jen o Apple, podobná filozofie zavládla i u mnoha jiných výrobců softwaru a hardwaru. U Applu je to ale trochu zamrzí, protože vždy razil co nejjednodušší a nejpřímější cestu používání svých produktů. Méně je někdy více, na to bychom neměli zapomínat.
