Abych byl upřímný, podobný článek nepíši poprvé. Před dlouhými sedmi lety jsme si takto sedli v redakci dnes již zaniklého Světa mobilů a s nadšením čerstvě dospělých mladých lidí jsme se jali měnit svět. Dali jsme tedy dohromady článek, kterému jsme přikládali snad i tu váhu, že by mohl být drobným kamínkem v mozaice změn. Jak se nám to povedlo, můžete nyní posoudit sami. Názvy jednotlivých problémů jsou výstižné samy o sobě:
- různé konektory pro nabíječku i v rámci značky
- nízká a stále nižší výdrž
- nekompatibilita datových (systémových) konektorů
- absence 3,5mm jacku
- po odpojení sluchátek hraje i v tichém režimu
- chybějící indikace zmeškaných volání a nepřečtených zpráv
- různorodé paměťové karty
- problémy s češtinou
- chybějící tlačítko diktafonu
- malý font na displeji
Jak vidno, některé problémy jsou nesmrtelné, a proto se dostanou i do našeho nového výběru. Jiné zcela přirozeně vymizely s tím, jak do telefonů nastoupily operační systémy, ty s sebou ovšem přinesly další potíže, o kterých samozřejmě nemůžeme nemlčet. Ale nejzajímavější je ovšem skupina potíží s nekompatibilitou. Něco vyřešil přirozený vývoj (například ony paměťové karty), nabíječkám pak musela trochu pomoct Evropská unie. Ta se do problémů v telekomunikacích vložila znovu při řešení otázek naceňování roamingu a kdo ví, třeba by mohla pomoci i s některým z následujících problémů, třeba hned s tím prvním.
Z mobilů Velcí bratři
Když psal George Orwell v roce 1948 román 1984, představoval si technologické řešení sledování každičkého jednotlivce tím způsobem, že bude mít v bytě obrovskou obrazovku, která nejenom že nepůjde vypnout, ale bude vás také neustále sledovat.
Realita roku 2014 je daleko děsivější. Obrazovka byla zmenšená na kapesní velikost a vlastně ji ani sami nechceme vypnout. Celý problém je daleko komplikovanější, než aby na něho stačilo pár odstavců, ale všichni tak nějak tušíme, že pro výrobce operačních systémů není ani tak důležitý fakt, že nám ho prodali, ale to, že společně s tím získali přístup k našim datům. A nedělejme si iluze, že nějaká značka je v tomto ohledu jiná, než ty ostatní.
Dalo by se namítat, že to všechno podstupujeme dobrovolně, potvrdíme to ostatně odklepnutím těch dlouhých všeobecných podmínek, které nikdo nečte. A i kdyby, tak je to přece pro naše dobro, abychom dostali ty nejlepší a na míru ušité služby. Anebo naopak taháme za kratší konec?
Nedávná aféra s úniky lechtivých snímků celebrit z cloudových úložišť vypadá jen jako tučné sousto pro bulvár, ale osobně doufám, že by tak mohla započnout širší společenská debata na téma našich dat a způsobů, jakými je s nimi zacházeno. Je to zároveň dobrý námět pro ctižádostivého europolitika, který by si takovýmto bojem mohl vybudovat kariéru. Evropská unie vstupuje do střetů s Googlem i kvůli daleko menším věcem.
Ledabylé programování
iPhonu po updatu nefunguje Wi-Fi, Sony se nadměrně vybíjí, Samsung raději začal stahovat update a tak dále, mohli bychom pokračovat tak dlouho, až by nezůstala na nikom jediná suchá nit.
Když se udělá nějaká chyba při vývoji automobilu, následuje nákladná svolávací akce spojená s velkou mírou negativní publicity. Tak proč u mobilů setrváváme v režimu permanentní betaverze?
Je samozřejmé, že při složitosti dnešních systémů nejde uhlídat každou sebemenší chybičku, ale mnohé z nich jsou do očí bijící, jako by snad neproběhl žádný betatest. Přitom řešení se přímo nabízí: internet je plný diskuzních fór se zástupy lidí neustále si stěžujících na pomalé vydávání nových verzí jejich operačního systému. Ti by určitě velmi rádi posloužili jako testovací vzorek a zcela nepochybně by i náležitě poskytli zpětnou vazbu. My ostatní si rádi počkáme.
Bloatware
Čas, kteří programátoři ušetří při odladění systémů a jeho následném testování, zcela nepochybně věnují do programování nejrůznějších aplikací, které pak nalezneme ve svém telefonu. Ať už chceme, nebo ne.
Určitě to také znáte. Koupíte si nový počítač a říkáte si, že je dobře, že má předinstalovaný operační systém, protože tak ušetříte nějaký čas, který by například zabralo shánění správných ovladačů. Namísto toho strávíte dvojnásobek času odstraňováním nejrůznějších zkušebních verzí a dalších neodolatelných nabídek. Důvody, proč někdy dostanete to, co nechcete, může být opravdu kuriózní: například studená válka dvou firem o vliv ve světě mobilních telefonů.
U počítačů se to dá ještě nějak přetrpět, ale u mobilů, kde se kvůli slabým bateriím a hardwaru počítá každý MHz procesoru a každý bajt paměti, je to tristní. Korunu tomu všemu pak nasadí fakt, že spousta takovýchto „nezbytných“ aplikací je označena jako systémové, takže se jich jen tak jednoduše nezbavíte. Můžete namítnout, že se to při troše snahy dá alespoň deaktivovat anebo rovnou udělat root a smazat, ale proč? Musíte snad v hospodě k bifteku sníst kilo uheráku s poukazem na to, že je to zadarmo?
Baterie, baterie a zase ty baterie
Když jsme si v roce 2007 stěžovali na slabé baterie, netušili jsme, že se to nejenom nezlepší, ale situace bude daleko horší. Zatímco nároky hardwaru exponenciálně rostou, vývoj baterií stagnuje a jak jsme si ukázali v našem nedávném článku, nevypadá to, že by se v dohledné době mělo něco zásadně změnit.
Na problém je potřeba podívat se z jiné stránky: když už neuděláme nic se samotnými bateriemi, proč se nezaměřit na způsob, jakým se nabíjejí? Velice hezky se tak představuje svět, v němž by existoval nějaký standard bezdrátového rychlonabíjení. Malé plošky pro doplnění energie by tak mohly být neodmyslitelnou součástí mnoha míst, například stolů v restauracích. Než byste dojedli svůj hamburger nebo sushi, i váš mobil by byl opět plný energie. Jednodenní výdrž by pak nemusela být takový problém, jako je dnes.
Nudný hardware
Už jsem to trochu nakousnul ve svém článku, ve kterém jsem popisoval svoje týdenní soužití se sedm let starou Nokií E90. Výpočetní výkon byl mizivý, operační systém zoufale zastaralý, ale přesto měl tento telefon svoje kouzlo i po tak dlouhé době. Ani zdaleka nevypadal jako ostatní přístroje, měl svůj nenapodobitelný styl a toho se držel po několik generací.
Jako by před příchodem prvního iPhonu panovala úplně jiná doba. Kromě komunikátorů jsme tu měli véčka, vysouvací telefony anebo nejrůznější experimentální konstrukce. To vše mělo své zákazníky a příznivce, ale pak jako když utne – to jsou jen rozměrné dotykové displeje vsazené do tenkého těla.
Někdo by mohl namítnout, že tohle je ten vrchol evoluce, který umožňuje maximální využití při minimálních nákladech na výrobu. Problém je v tom, že stagnace není nikdy dobrá. A je to vidět i na bezradnosti výrobců, kteří pomalu neví, kudy kam. Jeden rok displeje trochu zvětší a celé to prodávají jako tablety, další rok zase zmenší a máme tu chytré hodinky.
Sem tam se sice objeví nějaký zajímavý experiment jako například mobil coby kompaktní fotoaparát anebo zajímavá kombinace klasického a e-inkového displeje, ale drtivá většina produkce se žene kupředu ve vyjetých kolejích. Ke škodě nás všech.
Praktická nepoužitelnost, honba za parametry
Když už výrobci nemají čím překvapit v oblasti vzhledu a konstrukce, snaží se to kompenzovat rekordními hardwarovými parametry. Na papíře to možná vypadá dobře, ale to je tak všechno. Důsledky pak známe všichni:
- zbytečně velké displeje se nedají ovládat jednou rukou
- zbytečně výkonné procesory zvyšují spotřebu energie
- zbytečně vysoké rozlišení displeje taktéž
- zbytečně tenká těla nedovolují osazení slušných akumulátorů
- a zbytečně moc megapixelů má kvalitu snímků spíše negativní vliv a tak dále
Ten nejlepší mobil tedy nemusí v ničem excelovat, půjde spíše o dobře vyvážený a zvládnutý celek. V tomto případě nesou svůj díl viny bohužel i samotní spotřebitelé. Je přirozené, že ne každý má nějaké povědomí o tom, co všechno například má vliv na kvalitu fotografie, a tak prostě sáhne po více megapixelech. Stejně tak otázka fungování mikroprocesorů a jejich sepětí s operačními systémy je spíše otázka ke státnicím, takže laik sáhne raději po tom, co má víc jader.
Je to podobné ve spoustě jiných oborů. Všichni se rádi podíváme na supersporty, jako je Porsche nebo Ferrari, ale představte si, že má něco takového nahradit vaše současné auto ve všem, co s ním děláte. Asi byste se velice rádi brzy vrátili zpět.
Problém spočívá v tom, že u aut má ke špičkové produkci přístup jen hrstka vyvolených, ale koupit si špičkový mobil může daleko více lidí. Jejich poptávka po papírových parametrech často živená marketingovými odděleními všech výrobců pak směřuje vývoj ne úplně správným směrem.
Displeje na slunci
Abychom nebyli pouze pesimističtí, zakončíme sedmero hříchů jedním, ze kterého se výrobci snad už brzy chystají vykoupit. Když přišly na trh první barevné displeje, všichni byli nadšení, tedy až do okamžiku, kdy se poprvé se svým přístrojem ocitli na přímém slunečním světle. Tento problém měl být už v následující generaci zobrazovačů odstraněn, ale jak vypadá současná realita, víme všichni dobře sami.
Jak jsem si ale všiml při představování některých přístrojů na letošním veletrhu IFA, někteří výrobci začali u svých produktů uvádět maximální jas displeje. Očekávám, že když už nemohou růst megapixely a gigahertzy, tak se nity stanou novou modlou. Zároveň také doufám, že se vše nepřeleje do opačného extrému: k přístrojům, které by zářily tak jasně, že by byly naopak nepoužitelné v úplné tmě i při nejnižším stupni jasu. Není to zkrátka jednoduché.
A jaký je váš hřích?
Toto všechno je jen takový stručný souhrn, určitě najdete spoustu dalších větších či menších problémů, které vás štvou. Podělte se o ně v diskusi pod článkem. Všichni pak můžeme společně doufat, že nás čte někdo na správném místě, kdo dokáže dát věci do pořádku. A když ne, tak jsme si alespoň ulevili od frustrace, kterou v nás všechna ta moderní technika vyvolává.
